Báječný hory, divný hlavní město a krásný pláže – prostě Albánie
fotky Google Photos
1) Pondělí 25.7.2011 : vlakem na východ
Jedeme s Luborem a Danem z Letní filmový školy, Lubor to valí po dálnici 150, na hlaváku v Praze jsme ve 4:30, v autě zapomínám mobil. Sraz s Markem a Radkou, rychle přebaluju bágl. Nacházíme lehátkový vůz, máme kupé 7 a část 8. V Kolíně přistupuje zbytek. V poledne jsme v Budapešti, celý den polospíme polokecáme, příjemná obsluha vlaku pánové Karel a Karel nosí piva a párky.
Ceny : pivo ve vlaku 27,-, párky 44,-, v jídelním voze pivo 2E, sendvič 3E
Tip : vlak ČD jede v sezóně až k moři do města Bar v Černý hoře. Nejedná se ale o přímý vlak, ale přímý vůz, co znamená že dojedete někam, tam vás připojí k jinýmu vlaku atd. Cena cca 3000,- zpáteční.
2) Úterý 26.7.2011 : Černá hora, Shkoder
Jsme v Černý hoře, z vlaku koukáme na moře (což se nám doma moc často nepoštěstí), vystupujeme na konečný – ve městě Bar. Pár metrů dál je autobusák, jedeme do města Ulcinj, ze kterýho chceme jet taxíkem na hranice s Albánií. Máme ještě čas, jdeme na pláž. Nějak se mi daří ztratit peněženku, na pána co mi ji přinese koukám jak na zjevení (ještě jednou díky). Po pořádným obědě zkoušíme odchytávat dodávky a asi pátá souhlasí s cenou za odvoz na hranice.
Tam nás vyhodí a hned předá kolegovi v jiným autě, po krátký celní kontrole jsme asi za hodinu ve městě Shkoder, první dojem je hrozný, špína, spadlý domy – dramaticky diskutujeme, že tady stanovat fakt nepude. A tak končíme v rekonstruovaným hotelu Rozafa za neuvěřitelný 4E/os. Při večerní procházce městěm se trochu rozkoukáme a najednou to vůbec není špatný, všude otevříno, lidi se prochází, příjemný restaurace. Mešita troubí modlitby či co. Popíjíme píva a na hotelu vínko. Vápnovi chybí kabelka, vracíme se pro ní do hospody, po intervenci Ivy jí personál vydává a dlouze se loučíme s majitelem podniku.
Ceny : V Černý hoře je oficiální měna Euro a celkem draho, oběd 13E, dodávka na hranice 4E/os, z hranic do Shkoderu 4E/os.
3) Středa 27.7.2011 : přesun do hor, Theth
Balíme v hotelu, postrádám klobouk. V bance měníme peníze (158Euro=21570Leků). Snažíme se domluvit odvoz do hor na východě. Dostáváme se do silnýho tlaku taxikářů, všichni chtějí o hodně víc (např. 200E) než je náš horní limit (5E/os), přece je to jen 70km. Po nepříjemný hodině (kdy jsem si připadal jak prasátko plný peněz) odcházíme ze stanoviště na kruháku a zkoušíme to trochu dál od centra – za chvilku jedeme za 70E dost rozpadlou dodávkou, řidič si zoufá jak jsme ho natáhli, že za tak málo peněz už dlouho nejel a kdesicosi.
Cesta zabere 4 hodiny, nejdřív to docela frčí, ale jak vjede do hor, silnice zmizí a jedeme prostě po kamenech. Potkáváme jen cizí džípy a podobný dodávky. Řidič říká, že si auto musel hodně upravit aby tady vůbec mohl jezdit. Cestou zastaví v kavárně, popíjíme pivíčka.
Konečně jsme v cíli, dneska spíme v překrásný vísce Theth. Z řidiče se vyklube zdatný podnikatel, ubytuje nás na svý loučce za 2E/os a zalarmuje nedaleký kiosek že turisté dorazili a jistě mají hlad a žízeň (taky že jo). Před večeří se jdeme projít po okolí, navštěvujem věž kterou doporučuje průvodce (150Lek=20,-), u hospody nás odchytávají 2 kluci, jeden z nich mluví naprosto dokonale anglicky, jmenuje se Frančesko a prej je o něm psáno v Lonely planet. Mají to chytře vymyšlený, on dotáhne turisty do hospody a za to dostane limonádu. Hospoda je pěkná, ale až moc moderní, moc sem nepasuje, nabízí nám ubytování za 20E se snídaní.
Vracíme se ke stanům, chlapík v kiosku umí anglicky jen beer a meal. Ptá se co chceme, já že obě možnosti, on řekne ok. Jsem trochu nervózní protože netuším co bude vařit a hlavně za kolik. Po pár hodinách – už za tmy – přináší obložený talíř (okurka, výborný slaný sýr, rajče, cibule), fazolovou polévku s párkem a tunu pečiva za 680Lek (cca 100,-), pivo 180Lek (cca 25,-). Dávám pěkné dýško a pán se odvděčí rakijí, postupně rozleje celou lahev. Spíme jako beránci.
Tip : Theth je nádherný místo, nakonec se mi tu líbilo nejvíc z celýho výletu
Tip : v Albánii jsme cestovali jen maršutkama (který jsou na každým rohu) a autobusama – ty ale jezdí jen na hlavních tazích. Vlaky jsou asi nepoužitelný.
4) Čtvrtek 28.7.2011 : přechod hor, Valbona
Dneska nás čeká jediný horo-přechod. Na bágly stoupáme z vesnice směrem na Valbonu. Hned za posledním domem ztrácíme stezku, místní nám nabízeli chlapce že nás povede, proto asi moc nefandí značkám. Vnikáme na zahradu nějakýho domečku, hned přibíhá slečna a potom ještě její sestra, obě velmi pohledné, že tu jsou na prázdniny. Cestu mám ochotně ukazují.
Velmi prudké stoupání po nezpevněné stezce, leje z nás vo106. Pak lesem do sedla. Asi na 10ti kilometrech se nastoupá kilometr výškovej. V půli cesty je říčka, takže doplňujem zásoby (jinak bylo tou dobou dost sucho). Konečně jsme nahoře, už tam sedí 2 brňáci.
Lezem dolů, první osada Rrogam je echt 19-tý století, pár chalup, pasáček s ovcema. Dál jdeme vyschlým korytem řeky, překvapivě docházíme k luxusní restauraci kde parkují samý super-fára a pstruzy plavou u kuchyně. Za další 3km jsme ve Valbonským kempu. No v kempu – prostě baráček z vepřovic, zahrada a malý bar. Pokoušíme se uvařit s Kuem špagety, ale nedaří se, tak to lejem do kanálu a jdem k místním na výbornou večeři – žebra a hranolky 700Lek (cca 100,-), pivo 100Lek (cca 15,-), koňak 100lek (cca 15,-). Začíná pršet zrovna když zavírám stan, Iva se na mě lepí (na ní se prej lepí zase Kue).
5) Pátek 29.7.2011 : Bajram Cury, k trajektu
Markovi bylo v noci zle. Střídavě prší a zase ne, nakonec sedíme v hospodě do 2 a pořízáme lahodný pstruhy, který původně neměli, ale prostě pro ně došli (jak jednoduché, u nás zcela vyloučeno). Pak na cestě potkáme minibus a ten nás hodí za 4000Lek (cca 60,-/os) do města Bajram Cury. Tam se nám moc nelíbí, všichni na nás čučí a my zase na ně, připadám si hloupě. V podstaně je tu jen trh, Vápno kupuje červený triko s albánskou orlicí. Hledám muzeum o kterým píšou v průvodci, ale je prázdný. Tady chcípnul pes, takže hned jedeme za 2000Lek (cca 30,-/os) k trajektu (bus s označením „Traged“). Řidič stejně jako všichni ostatní neustále kouří, ladí rádio na plný koule, troubí sem na pozdrav, tam na výstrahu.
U přehrady není vůbec nic, jen malá bouda se záchodem a 3 zaparkovaný lodě. Z boudy se po chvíli vyklube hospůdka, mají v podstatě jen pivo a nějakou zeleninu. Vápno vaří ze svých zásob, ale kvůli větru mu to moc nejde, hospodskej ho zve dál ať to dovaří uvnitř (znovu v duchu srovnávám jak by asi dopad u nás). Popíjíme a jíme, najednou se objeví statný kapitán lodi. Jen co mu Honza věnuje flašku tumezáku začíná družba. Hrajem prasátka – všichni místní se smějou od ucha k uchu a nadšeně se přidávájí, následuje jejich hra – domino. Vápno jako černoch je hvězdou večera. Kapitán donáší rakii a my rádi opakovaně koštujeme. Nakonec spíme na lodi a zadarmo. V noci mám horečku a lítám na záchod každou hodinu, skoro nespím.
6) Sobota 30.7.2011 : trajekt, Tirana
Karlův budík zvoní v 5, přesouváme se na záď lodi a v 6 opravdu vyplouváme. Blbě je mě a Vápnovi. Vůbec nevim z čeho, ale postupně jsme to měli skoro všichni. Loď se plní, staví kdekoliv je někde někdo na břehu, žádný mola, prostě najede špičkou na hlínu a chlapík s kozou naskočí. Je zima a fouká, kapitán je jedinej čilej, asi má praxi. Jedeme nádherným kaňonem, někomu to prý připomíná Norský fjordy. Trajekt stál 400Lek/os (cca 60,-) a jel přes celý jezero cca 3 hodiny. Na konci stojí na hrázi u tunelu auta, za 600Lek/os (cca 85,-) mastíme do hlavního města.
V Tiraně nás vyhodí u vlakovýho nádraží, najednou jsme ve velkoměstě s vysokými domy a MHD, jaký nezvyk. Holky se hned ztrácí za rohem a za chvíli rozzářený hlásí nalezený hotel za 9E. Ihned provádíme základní údržbu těla (wc, sprcha) a vyrážime do centra.
Jsme na severním konci hlavní třídy, dáváme oběd v pěkný restauraci, obsluha nepřinese příbory a všichni si trochu stěžujou. Centrum je opravdu malý, Skanderbegovo náměstí bylo právě celý rozkopaný, ale i tak tu není nic moc ke spatření – jen jezdecká socha, pár ministerstev a mešita. Na konci 6-ti proudý promenády je rektorát a kopie McDonalda. Ještě zkoušíme Tiranský jezero, ale nic moc. Usínám před televizí u reklam.
7) Neděle 31.7.2011 : Berat
Jdeme ještě na trh, jen ovoce, zelenina a ryby. Galerii nestíhám. Jdeme dost dlouho na bus do Beratu. Chlapík co vypadá jako taxikář nás nahání do autobusu (300Lek).
V Beraru dáváme hned oběd (na menu mají i mozek). Šlapeme prudce do kopce po kouzavých bílých dlaždičkách, vstup do hradu 50Lek. Stále tu bydlí lidé a jak to tak bývá, někteří z toho mají byznys. Potloukáme se úzkejma uličkama, sem tam někdo sedí a nabízí své výrobky, většinou krajky. Uprostřed mají celkem pěkný muzeum ikon (100Lek). Fotíme se s lidma ze svatby – jsme tu prostě za exoty. Potom místní děti zbaští moji snídani a do deníčku mi napíšou MY NAME IS.
Večer se jdeme ještě projít do centra, korzujeme pod domy s 1000 okny (tak se to jmenuje), osvícený most. Právě začíná ramadán, v posledním otevřeným podniku objednáváme naprosto dokonalou pizzu (400Lek), místní kluci se živě zajímají odkud jsme a co tomu tady jako říkáme, my je chválíme a voni jsou rádi. Spím pod šikárem.
8) Pondělí 1.8.2011 : Vlora, moře
Balíme, na hradbách nacházím první kešku a geocoin. Posílám pohledy, bus dál jede v poledne. Ještě očumujem stažený kravý hlavy na trhu a bosí šoupáme nohy po koberci v mešitě (včetně holek). V autobuse je nepříjemná dědko-obsluha, nejdřív si poroučí krosny dovnitř a pak na nás řve že si místní nemají kam sednout. Vybere od nás odpadky a vyhodí je z vokna. Něco je tu prostě jinak.
Ve Vloře jsme ve 3. Jako správný češi zapadnem hned do hospody, jedeme místním HMD na konečnou k moři. Holky dokážou nemožné a ukecávají hotel na 8E/osobu, následuje koupání na nedaleké pláži. Na hotelu přebaluju krosnu, koukám v TV na Bonda, obraz se ale najednou zasekne a takhle to vydrží asi 20 minut, říkám si jestli jsem blbej já nebo albánská TV, no nic. Večír vyrážíme na korzo, spousta vyšňořených místních (až oči přechází) a my (ponožky v sandálech). Vlore nabízí pro každýho něco, typický přímořský letovisko, Kue si dává kebab, kluci jdou zase na labutě, já mazlím lahváče. Utahaný šlapem pěšky ukrutně daleko do hotelu, v noci se se mnou propadne lehátko, jsem dost poštípanej.
9) Úterý 2.8.2011 : stále u moře – Palermo, Sarandeta
Vstáváme moc brzo, Kue nás s nezakrytým potěšením opakovaně budí a svítí mu u toho očička (lampasák jeden). V 7:30 jede údajně bus do Sarandety. Na autobusáku se na nás jako vždy sesypou taxíkáři, náš cenový návrh jim vyrazí dech a jsme jim pro smích. Reálně odjíždíme busem v 8:30 za skoro naší cenu.
Vystupujeme na malým hradě Palermo, jedinečný minimalistický místo, malá pláž s pár lidma a krávama, pěkná zřícenina s usměvavým hlídačem ze 3 stran obklopená mořem, vinikající restaurace s vtipným panem majitelem. Nabíjím se pozitivní energií.
Ta bohužel záhy mizí, když po nás chce autobusák na dalším spoji za pár kilometrů 1000Leků na osobu. Nedostane nic, to fakt přehnal, lezem ven. Stopujeme dodávku, je bez sedaček, chlapi jsou rádi že mají na benzín, chlubí se fotkama svých dětí a laškují že v albánii je každej bandita (???). Ještě se nás snaži ukecat abychom u nich přespali, ale my chceme přímo k moři.
V Saranděte nacházíme informační kancelář (poprvé a naposledy), posílají nás do hotelu Republika o pár set metrů dál. Opět spíme za 8E/hlavu, hotel je pěkný a hlavně přímo na pláži. Došli mi peníze, vybírám z bankomatu 20tis Lek a vyrážíme do začínajícího večera. Procházíme davy lidí, někdo se fotí s medvídětem, jinej s hadem. Místním korzování fakt jde, tohle se u nás nevidí. Mají tady přímo na molu letní kino, tak ještě zkonzumujem podprůměrnou americkou komedii.
10) Středa 3.8.2011 : okolí a město Gjirokaster
Ráno hledáme autobusák, nakonec se ukáže že nic takovýho tu nemají, jeho funci plní dlouhá fronta autobusů stojící opodál. Chceme někam pryč od turistických super-cílů, podle průvodce vybíráme kopečky u Gjirokastru. Hnedka na místě je jasný že jsme přestřelili, je obrovský horko, slunce pálí o stošest a žádný stín. Stopujeme po skupinkách, nám staví velký jeep, za volantem navrátilec z americké emigrace, tváří se jak holivůdská hvězda ale je velmi příjemný a dokonce nám zastavuje další auta. Nakonci nás pokárá za naše jazykové schopnosti a po americku zmizí. Dělíme se na 2 skupiny, jedna vyráží okouknout nejstarší platan do vesnice Libohové a já s Vápnem a Ondrou jdeme do kláštera v Zgare. Cestou nás zastavuje auto, kluk v našem věku je překvapenej že přijeli turisti, hned se náš ujímá, ukazuje nám klášter (bez něj bysme se dál nedostali) a bunkry vytesaný v horách. Říká, že místí oblast je řecko-albánská, hodně místních dřív pracovalo v řecku, ale co je krize tak o práci přišli.
Zase všichni pohromadě jedeme do Gjirokastru, z kterýho se vyklubalo příjemný městečko s hradem zapsaným v UNESCO a pěkný večer. Na hradě mají dokonce český letáčky a americkou stíhačku, která tam působí trochu divně. V centru jsme dali pizzu, Kue si skočil k holiči (posunkem naznačil strojek postranách a nůžky nahoře) a pochvaloval si cenu (cca 30Kč), potkali jsme 4 amíky který tady už pár let dobrovolničí, vypadali dost spokojeně. Spíme ne úplně košér u památníku, jinak tu hotely byly pěkně drahý. Kupuju albánský triko 850Lek.
11) Čtvrtek 4.8.2011 : zpět na sever – Lezhe
V 5 ráno už sedíme v autobusu do Tirany, jede to skoro 6 hodin a hned přestupujeme na další do Lezhi. Tam nevíme co dál, na všech je patrná únava, hledáme na webu co se tady dá podniknout, ale vypadá to že pramálo. Naštěstí nám kolemjdoucí britové doporučí to podstatný : Skanderbegovo památník a pláž. Jezdí tam místní MHD, syn řidiče hned vytuší příležitost a šponuje cenu k nebesům. Hanz ho posílá do háje a tak zaplatíme jen dvojnásobek toho co ostatní. Pláž tady mají opravdu pěknou západního střihu, okolo moderní hotely. Naší deku si oblíbila divná paní, bylo na ní znát že by si ráda něco odnesla, myslím že to nakonec byli něčí špagety. Po koupání jsme navštívili hospodu na molu, kde jsme se pěkne nadlábli.
Dál šlapene podél pláže hledajíc spaní, jdeme opravdu dlouho, vždy když už to vypadá na konec, tak se na horizontu vynoří další bar. Spíme ve stanech na špinavým místě asi 200 metrů od moře. Karla v noci olizuje kůň (prý se to oboum líbílo).
12) Pátek 5.8.2011 : k přehradě Ulza
Jdeme dál, jdu s Ondrou napřed, nacházíme pěknou hospůdku, snídáme pivo, němka se diví mým štípancům (těm se divim taky). Místní nás varují, že dál už jsou jen bažiny a nedá se to projít. Já věří svojí GPS – moderní technologie je moderní technologie – vidím tam cestu tak po ní prostě dem. První hodinu to docela ujde, zleva mokřady, zprava moře. Najednou cesta mizí, jdem jen podle GPS (začínám se silně potit), prodíráme se bujnou flórou, sem tam mi na nose přistane velkej pavouk nebo jeho pavučina. U cíle musíme dokonce brodit, ale dobrá věc se podařila a opravdu jsme to prošli. Stojíme na hrázi u moře. Anča na oslavu vyndavá víno, Radka loví mušle. Cestu na silnici nám blokuje řeka, hodný rybář nás naštěstí převeze (naustále u toho mumlá „barbar barbar“). Má krásnou ženu italského typu a spolu tahají ryby jeřábem na kterým mají pověšenou síť přes celou řeku.
Dělíme se, Marek a Radka mizí odpočívat do Shkoderu, ostatní ještě míří na poslední výlet k přehradě do Ulzy. Opět nekonečná a únavná debata o ceně s taxikářem, opět jedeme za méně něž polovinu jeho původní ceny – že to mají ti albánští kluci zapotřebí. No a opět se z hádavýho a nerudnýho chlapa stává milý člověk, který staví během cesty abychom si mohli nafotit výhledy a u studánky pro vodu. V Ulze se hned kolem nás seběhne snad celá vesnice, my koukáme na ně, oni na nás. Jeden z nich – přezdívka Boxer – se nás jako ujímá, přesto že pomoc nevyžadujeme, on se tváří že jinak to nejde, ukazuje nám ves, dovádí nás k přehradě, dlouze se vyptává na naše plány, organizuje večeři a neustále nás koriguje. Koupeme se v přehradě, místní mládež na nás stále i po hodině civí jak na zjevení. Boxer potom sejde k vodě a vykadí se tam … Hospodský k večeři připravil rybku (kapr, albánsky krab), hranolky a salát. Mezitím nám pes vyžral jídlo z krosen.
13) Sobota 6.8.2011 : pěšky okolo přehrady, Rreshen
Ráno se snažíme zmizet dřív než přijde Boxer, ale vynoří se záhy. Naštěstí mu dojde, že dneska se už družit nehodláme. Vyrážíme na cestu okolo přehrady. Hladina vody je nízko, snažíme se jít co nejkratší cestou, takže pěkně přes bahno. Já tam najednou zajedu do půl lejtek, chvíli po mě Iva a to na všechny 4, naštěstí se směje jak na lesy. Asi po 2 hodinách dáváme pauzu, zrovna tu sedí starší muž s veselýma očima, chce si povídat, on na mě albánsky, já na něj česky, ukazuju mu fotky z foťáku, uznale přikyvuje. Ostatní češi vaří oběd, já najímám 2 kluky s loďkou a jedeme zpět přes přehradu pro pivo. Oba na mě civí, typický pohled typu co si ty divný turisti nevymyslí, ale jsou v pohodě a jede se.
Po osvěžení vyrážíme na sever, snažím se holkám vysvětlit, že tím směrem nic není, až za mnoha kopcema je snad hlavní silnice, Anča ale drží svoji myšlenku, prý viděla krásnou chaloupku, tam určitě budou lidi. Za chvíli je jasný, že tak lehký to nebude, cestu chrání 4 psy, když je obejdem tak stezka mizí, chaloupka je samozřejmě opuštěná a dochází nám voda. Chvíli se plazíme říčkou a vypadá to beznadějně, naštěstí na další louku vede auto-cesta. Bohužel vede na východ a ne na sever, ale jinou možnost nemáme. Trandáme po ní, cestou potkáváme 4 želvy, některý jsou právě v nejlepším, což nám zvedne náladu. To byste nevěřili, jak dokážou rychle běhat (když něco chtějí). Začíná se stmívat, od místních dostáváme melouvy a jabka. Na hlavní silnici jsme až za tmy, ještě dalších 5km do města Rreshen. Z posledních sil dupeme na násměstí, zachovalý hotel za 500Lek. Je už dost pozdě, všechny hospody jsou zavřený, naštěstí nás vezmou na svatbu a nakrmí nás. Anče je velmi zle.
14) Neděle 7.8.2011 : konec
Ráno mluvím s učitelem na ulici, prý bere 200Euro a největší problém je korupce a politická situace (něco mi to připomíná). Minibus nás hodí až do Shkoderu, utrácíme poslední peníze, za 10Euro na osobu jedeme taxíkem do Černý hory (ihned cenový šok, pizza a pivo 15E). Pá pá Albánie. Večer odjíždíme vlakem zpátky do Podolí.
Závěr
měna 100leků = 17Kč, 1Euro = 137Leků
Ceny :
100lek – lahvové pivo Tirana
70lek – voda 1,5l
200lek – holič
700lek – slušná večeře
500lek – horší hotel
10Euro – pěkný hotel u moře při troše smlouvání
40lek – poštovní známka do čr
300lek – super pizza
850lek – triško s Albánským znakem
60lek – hodina v internetový kavárně
Total moje náklady : cca 12400,-
Slovník :
ano = po
ne = jo
dobrý den = mire dita
nashledanou = mirupafšim
děkuji = faleminderit
Pokud todle čtě někdo jako inspraci a trochu váhá, tak ať naváhá – Albánie je super !