Přechod pohoří Rila a k moři
Neděle 1.8.2010
CESTA TAM – v noci nespím, hned po příjezdu z Letní filmové školy balím věci, dlouho nahrávám data do GPS. V 6 ráno mastím na vlak do Prahy, v 8:30 se šťastně objímám s Kuem a Ivou na Florenci, Anča s Honzou přicházejí přesně. Jdeme do kanceláře EuroTrans pro jízdenky. Bílý bulharský autobus Mercedes. Vládne nepříjemný chaos, nikdo neví kde má sedět, řidič vesele kouří uvnitř. Nakonec se vše vyřeší – personál nás oslovuje jménem (křestním). V poledne jsme Brně, za chvíli Bratislava a Budapešť. Hledáme WC ale chtějí 100forintů, takže to spraví stromeček kousek dál (nechtěl nic). Pak nudná dlouhá kvalitní dálnice na Srbskou hranici. Celník nám dává do pasu razítko ! Zastávku v Bělehradu ani nevnímám, nevím jak si sednout, místa na tělo je málo a začíná bolet. Kolem 4-tý ráno jsme na Srbsko-Bulharský hranici, všichni musí z autobusu ven. Za dalších 60km jsme v Sofii na autobusáku.
Pondělí 2.8.2010
PŘÍJEZD DO SOFIE – ukazuje se, že nikdo z nás nic neví, vypadá to že všichni spoléhali na ty ostatní. Proto se jdeme zeptat na informace kde tady mají úschovnu báglů. Nastává vtipná situace, protože to co jsme považovali za autobusák je vlakový nádraží a autobusák je moderní budova kousek dál. Vybírám 200LV z bankomatu a rozdávám je potřebným (rozuměj lidem z výpravy), ostatní celý den shánějí směnárnu s výhodným kurzem, ale prý se nedaří. Za 2LV necháváme bágly v úschovně na vlakáči, paní uschovávající mi každým gestem naznačuje jak moc jí otravujem a že opravdu nehodlá komunikovat jinak než bulharsky. To se později opakuje mnohokrát, hlavně u lidí na přepážkách.
NA VITOŠU – už nalehko razíme za mojí GPS směr nádraží Ovča Kupel, odtud – jak říká Iva – jezdí autobus na Vitošu, což jsou hory hnedka za městem. Jdeme dlouho, cestou poprvé oťukáváme místní, zatím to tu vypadá podobně jako loni v Rumunsku. Volíme cestu tramvají číslo 5. Nacházíme autobusák, jsme za to strašně rádi. Paní za okýnkem nás ale rychle zchladí, odsuď to fakt nejezdí, že musíme na Chladilnika nádraží. Podle mapy v Lonely planet je to nedaleko (až doma zjistím že tam mají chybu a je mnohem dál na jih) ale nedaří se nám. Prdíme na to a berem taxíka, je nás ale 5ks takže se na to musí zlehka. Taxametr jde stranou, domlouváme pevnou částku 20LV. Taťka v brejlích kejvne, domlouvám rukama-nohama (na konci jízdy začne trochu mluvit anglicky..). Jedem, směr je správný, bohužel se mi nedaří zorientovat v mapě a ani GPS se zatím nechytá. Frčíme asi 20km do kopce, taxikář zastaví a povídá že jsme tady. Ale nejsme – takhle rozhodně horní stanice lanovky nevypadá. Taximan si zapaluje x-tý cigáro a tváří se že myslel že myslíme sem. Kupodivu ho přesvědčím tím, že opakuju furt to stejný slovo jako na začátku („Aleka“). Ok, druhý pokus, za hodinu jsme tam. Ostatní vzádu chrápou, s taxíkářem se tomu tlemíme. Autem se dá vyjet až do 1800n.m. k chatě. Protože je pondělí, tak lanovky nejedou a hospody jsou zavřený. Zpět nejezdí žádný bus (Lonely planet tvrdí že jo). Dávám si pivo (3LV) a Musaku (4LV), Bez Karla, kterej je nachlazenej, lezeme na Černý vrch (2200n.m.). Je to příjemná procházka po trávě. První keš. Po návratu berem Karla, kterej se mezitím pěkně přismahnul na slunci a na levý ruce má vidět jak se tam držel. Všichni se mu smějem, ale je jasný že je mu dost blbě a ještě je rudej jak rak. Vyrážíme zpět. Naštěstí na parkovišti stojí jinej taxík, chce 20LV za svezení k Dragalevski manastýru (cca 5km), říkám že mu dám 10, končíme na 15. Umí anglicky a evidentně je to čistá duše. Dost tím ušetříme čas, za chvíli jsme tam. Klášter je malý, hezky opravený. U vchodu mají erární sukně pro nezahalený turisty ale nikdo to nekontroluje.
ZPĚT DO SOFIE – pádíme vedeni GPS, přicházíme do městečka pod klášterem, nacházíme bus číslo 64. Kluk kterej už tak čeká nás mile anglicky uvádí do obrazu, pojedeme s ním maršutkou za 1,5LV na bulvár Bulgaria. Pak tramvají 7 až na nádraží. Všichni jsme utahaný, přepínám do minimálního režimu. Už s báglama zjišťujeme že v Sofii není kemp (!) což nikdo nečekal a dost nás to vyvede z míry. Hodinu brouzdáme na internetu, ale fakt nikde nic, ani pan Google neví. Zkoušíme teda ihned odjet z města směr Rila, ale místní nám nejsou schopni říct odkud to jede a kdy. Vzdáváme to a berem první volnej hostel, jedem tam tramvají. Druhou zastávku přijdou 2 revizoři, kontrolují nám lístky, všechno v pořádku. Jen co vystoupí, přižene se jinej a že nám chybí jízdenky za bágly. Tváří se neústupně, Anča a Iva s ním vyjednávají celkem agresivně. Nakonec pokutu 10LV platí jenom 2lidi, dávám mu prachy, hlavně ať už je pryč. Hostel je úplně v centru, pár metrů od mešity, hned u točny tramvaje č.8. Je to vlastně normální byt, máme pokoj pro sebe. Je tu kuchyň, terasa, WC, teplá sprcha apod. Stěny jsou polepený kytkama, rozhodně tu vkus nehledejte, ale je tu čisto a jediný co potřebujem je se pořádně vyspat. Po sprše jdeme ještě do nočního města, ale už to vůbec nevnímám, musím spát.
Tip : Úschovna v Sofii je na vlakovým i autobusovým nádraží, myslím že mají do 21hod.
Tip : Tramvaj-lístek stojí 1LV, platí se i za bágly (pozor na revizory – evidentně se zaměřujou na vyjukaný turisty), dají se koupit v budkách na zastávkách.
Tip : Bus na Vytošu asi žádný nejezdí, lanovka je funkční jen St-Ne
Tip : Hostel Sofia, 10Euro, http://www.hostelsclub.com/hostel-en-3434.html
Úterý 3.8.2010
CESTA NA RILU – i když jsme se dohodli že z hostelu vypadnem kolem 10-tý, v klidu se klidíme po poledni. Všude je spousta lidí, kupuju na ulici preclíky, jsou moc dobrý. Míříme k busu 413, jedeme dlouho. Když tuším že už tam budem, zkouším autobusáka „Autogara Juh ?“ – říká že tady. Vylejzáme u Bulgarian World Trade Center. Dál jdem kolem tubusu metra, nádraží je cca 500 metrů dál pod dálničním mostem. Kupuju výbornou pizzu a koláče se slaným sýrem, všichni se olizujou. Iva mizí v davu, za chvíli přináší chléb. Do Sakomova to jezdí každou chvíli, cáluje se 6LV. Ve městě fotíme minaret a přestupujeme do jinýho busu, řidič říká že naše jízdenky neplatí a chce další 2LV na hlavu – i když jsem je kupoval v Sofii až do Borovce. Tam nacházíme lyžařský městečko s obrovskejma hotelama. Jdeme rovnou k lanovce (gondola). Zjišťujeme že nejezdí v pondělí a úterý. Jdu do kolen. Ovšem zasáhne faktor Iva+Anča. Nějak vkouznou do budovy, za chvíli jsou zpátky že jedem, cpu chlápkovi 50LV (10za osobu) a fakt jedem ! Vypadá to že lanovku opravujou a sem tam někoho svezou. Nahoře jsme za 30minut.
CHATA MUSALA – hned u stanice lanovky vidíme hotýlek Bed and Breakfast za 15LV. To by bylo moc jednoduchý i na nás, kráčíme k chatě Musala – za hodinku jsme tam. Na místě je několik generací chat v různým stádiu rozkladu. Jediná funkční je ta obložená dřevem. Ptám se chataře jestli jako anglicky, běží pro telefon a podává mi ho, tam mi neznámá osoba diktuje : pivo, limo, polívku. Berem to všechno. Konzumujem a jsme spokojený. Jsme překvapený jak jsme tu rychle. Stavíme stany u jezírka. Já s Ančou a Honzou se ještě vracíme do chaty na pár piv a TV (tady by Eva a Vašek vyhráli Slavíka!), spíme.
Středa 4.8.2010
HORA MUSALA – Budí nás řechtající koně v 7, nějak slezli z hor či co a pasou se nám u stanů. Balíme a v 9 vyrážíme na stopu. Začínáme prudkým stoupáním k hornímu jezeru. Funíme, je krásně. Vidíme trojúhelníkovou střechu chaty Everest. Za chvíli jsme u ní. Sem tam ještě vidíme sníh. U vchodu do chaty hraje z repráku Ozzy. Jdeme dál, je hezky zařízená, u okýnka starší paní, dám si fantu abych podpořil místní byznys. V rohu místnosti je pamětní deska nějakýho bulhara, kterej vylez na Everest bez kyslíku ale na cestě zpět zemřel. Jdeme dál, na Musale (2925n.m.) nejvyšší hoře Bulharska jsme překvapivě brzo a hladce. Nahoře je stará (prý se tam dá přespat) a nová meteostanice. Fotíme se, dáváme si vrcholové pivo značky Zagorka. Za chvíli si to přifaří první skupina turistů – asi od první lanovky. Je jich čím dál víc, už se tam skoro nevejdem. Radči mizíme, náš pocit výjimečného sportovního výkonu je tatam. Ještě zkouším odlovit keš, ale sedí na ní cca 10 svačících mudlů. Jdeme z kopce, jsme sami. Cesta nám celkem odcejpá, Kue se loudá vzádu. Dívám se do GPS, před odjezdem jsem naštěstí nalil dobrý mapy a trasu z CK Aplina, takže jdeme určitě dobře. Když cítím blízkost cíle, razím dopředu. Konečně vidím chatu Granicar, dáváme oříško-rozinkový piknik. Čeká nás už jenom náročný sešup přes stromky. Poprvé potkáváme poláka-podivína-samotáře.
CHATA GRANICAR – k chatě už jdu roboticky, cítím blížící se slast. Rozrážím dveře, hrnu se do hospody, v euforii ze mě vypadne „super“, hospodská si to vyloží jako že chci polívku (sup) takže už to nosí. Pak piva a ještě čebabče. Čekáme že se bude podávat jako u nás čevabčiči s bramborama, ale každej dostaneme jednu nožičku. Haha. Potkáváme 2 sympatický čechy, říkají že sice bydlí v chatě, ale že nestojí za nic, jejich slova později potvrzuje i polák. Jdem stavět stany. Z jistého (mě neznámého) důvodu holky chtějí stavět co nejdál od chaty, prý abychom nebyli vidět, nachází bezvadný údajně romantický místo. Stavíme, vaříme (rejže+tuňák). Začíná pršet a blejská, popadá mě moje bouřko-fóbije, klepu se ve spacáku až hamba, pozvánku na párty k Anče odmítám. Prší.
Čtvrtek 5.8.2010
Budík v 7 bez rozpaků udusím, Karel chudák dost chrchle, už nějakou dobu běhá okolo stanu a fluše okolo, zvuky to jsou opravdu hnusný, přemejšlím že by tu měl na chatě pár dní zůstat a dohnat nás později – to ale odmítá. Vstáváme, balíme, snídáme, vyrážíme. Beru vodu z potoka, moc jí nevěřím, tak ji radči ochutím dezinfekcí. Ostatní se mi smějou, ale po zkušenostech z Ukrajiny se chovám obezřetně. Anča skuhrá že jí bolí kolínko, včera sebou sekla. Ale i tam se furt směje. Stoupáme ke značce, pot ze mě leje vo 106. GPS nám káže cestu, vypadá do dneska na dost pohodový terén, dlouho jdeme po hřebeni trávou, převýšení je minimální. Ale i tak je hned jasný že to bude trvat dýl než 5 hodin jak slibuje Iva. Naproti nám prochází 5 čechů, nemůžem se shodnout na jejich pohlaví (jakoby to nebylo jedno), jinak jdeme celkem sami. Cesta vede po loukách, semtam nějaký kamenný UP and DOWN. V druhý půlce cesty vidíme na pravý straně bouřku a déšť. Jdeme relativně rychle. Před cílovým jezerem ještě prudce klesáme po skále, poslední louka a už vidíme chatu. Začíná pršet a padají kroupy, naštěstí jenom chvilku. Rychle nandavám bundu a pláštěnku na bágl. Dochází Honza a Kue. Iva prej jde pomalu zato opatrně, je mi jasný že zase někde s Ančou vykecávaj. Jdu první dolu, už neprší, dělá se hezky, je jasný že jsme to stihli. Dolů je to 1000 serpentin, u jezýrka chladím nohy a pozoruju obří čolky. Holky docházejí a mluví o Avonu. Vcházíme do chaty a v tom momentě se spustí silnej liják, to bylo vo fous.
CHATA RYBNI JEZERA – omylem zalezu do kuchyně, jídelna je až vzádu, instinktivně poroučím piva a jídlo, za okýnkem stojí vyzáblej holobrádek, tváří se jako rambo ale ani deko. Ptám se, jestli mi může ukázat co vaří, zve nás do kuchyně, stará paní kuchařka ukazuje polívku a klobásu+brambory, vše berem a je to dobrý. Cítím že mi není nejlíp (žeby ta chemie ve vodě) a jdu prubnout hajzlík – klasika, turecký šlapky. Jdeme postavit stany, platíme 3LV za stan a 3LV za osobu. Kue vaří vodu a meje si v tom vlasy (to je v*l). Napadá mě jestli moje nafukovačka není píchlá, zkouším jí v jezeře, kupodivu není, vzápětí odmítá uschnout. Vracíme se do hospody, je mi blbě, léčím se whisky a čajem. Iva a Anča si stále objednávají další a další jídla, např. výbornou omeletu.
Pátek 5.8.2010
Budíme se trochu dýl, hraju na telefonu změlky z večerníčků a filmů. Nechce se nám ze spacáků, je krásně. Kue už zase chrchle venku. Rutinně balíme, vařím musli. Z hecu jdeme ještě do chaty na omelety. Vycházíme až v 11. Jdem po žlutý značce, přecházíme nádhernou pasáž, jezírka v kaskádách plná pulců a kytek. Vcházíme do kletě, asi za hodinu jsme u „Smradlavýho jezera“. Nevím proč se tak jmenuje, nic v tomhle směru jsem nezaznamenal. Koupeme se, Iva řve se stojím v dámské kabince, já si myslím opak. Koupeme se, voda je ukrutně ledová. Kousek dál je lehká keš, necháváme tam pár českejch mincí. Za hrází jezera jde cesta rychle dolů a strmě klesá do údolí k silnici, tam jsme cca po 2 hodinách. Tuším před náma ještě hodně kilometrů (cca 10), štěrk tlačí do bot, pryč je krása hor, jdeme jako stroje. Nikde nic, čekal jsem aspoň maršutku ale musíme si pomoct sami. V druhý půlce začíná silně pršet, oblékám zbrusu novou bundu o který prodejce tvrdil že je zajisté membránovka a nejlepší na krámě. Jsem mokrej skrs na zkrz za 10 minut a v duchu prodavače vraždím. Všichni rezignujeme, žádná ochrana tady není dost dobrá, i Kue proklel svoje pončo od Salewy. Poslední část je k nesnesení, jdu jako stroj, cíl není vůbec vidět. 4km, 2km .. 500m …100m … furt nic. Konečně když GPS ukazuje 50m tak se klášter vynoří z lesa. Jsme tady.
RILSKÝ KLÁŠTER – popadám dech, jdu se zeptat do kláštera na spaní, prý tu mají nové pokoje se sprchou. Dlouho hledám recepci (je JV rohu u vchodu do muzea). V malý cimře sedí tlustej mnich s plnovousem za PC a tváří se přehlíživě. Prej má volno jen ve starých pokojích bez sprchy. No co se dá dělat, berem to. Rozdá nám vstupní formulář – něco ve smyslu Já poutník poníženě žádám o přijetí a částku 20LV poukazuji na bohulibé záměry kláštera. Dostáváme pokoj č.47. Je nad západní branou ve 4-tým patře. Zařízený je spartánsky, když si lehnu do postele tak mě péra donesou skoro až na zem. Vybalujeme mokrý věci a pádíme do hospody, protože mniši chodí spát brzo a klášter zavírají v 9. Číšník má připito (asi má rád svoji práci), umí pár slov česky. Jsme příjemně naladěni, dneska nestavíme stan. Noční klášter má svoje kouzlo, připadám si jak o 200? let zpět.
Sobota 6.8.2010
PŘESUN DO BURGASU : bus do Rily jede v 9 a 15 hod, volíme první, rychle balíme a jdem ještě nafotit malby na stěnách kostela. Kupuju svatý obrázky pro babičky. Mnich okolo vozí na rudle svěcenou vodu v PET lahvích – což je trochu legrační.
Bus nás pohodlně hodí do Rily, vylézáme na né moc útulným autobusáku. A co se nestane : Karel vyjukaně hlásí, že nechal v buse taštičku s doklady a penězma. Je mi to líto, ale nejradči bych ho roztrh. Zkouším rusky vykomunikovat s paní co stojí vedle o co jde – kupovidu mě ihned pochopí („zabudal pasporta v auftobuse“) a živě argumentuje s řidiřem jiného autobusu. Ten říká, že náš bus se vrátí zase v poledne zpět a že tam věci možná budou. Mezitím holky doběhli na policejní stanici , volají do Dupnice, prej to tam ohlídají. Máme soustu času, hledáme hospodu doporučenou v průvodci. To se nám nedaří a tam sedámě do jný na hlavní silnici. Dávám si stejk s držkovkou (omylem).
V poledne odjíždíme do Dupnice, tak přímo na zastávce už čeká policejní auto. Berou Karla dovnitř a mizí na fízlárnu. Za 20 minut jsou zpátky, Karel se zubí, věci se našli, dokonce ho obdarovali jabkem. Odjíždíme vlakem za 5LV do Sofie, vlak je ultra moderní, kam se hrabe ČD. 60km zvládneme za 2 hodiny. Vlak do Burgasu až před půlnocí a místenky už nemají. Zkoušíme autobusák, tady to jezdí každou půlhodinku, berem lístky za 21LV. Máme zase spoustu času, zkoušíme „Kjofte“ – pálivý karbanátky. Padne nápad zajít do kina, táhnem se tam s báglama docela dlouho, cestou ještě holky prošmejdí pár obchodů. Kino je odpornej multiplex – úplně stejnej jako u nás. U pokladny z Anči, Honzy a Ivy vypadne, že vlastně do kina nechtějí (!), v amoku utíkám na Shreka 3D s bulharským dabingem. Ve 23:00 odjíždíme směr moře.
Tip : na vlakovým nádraží v Sofii se jízdenky do Burgasu se kupují v přízemí, z hlavní haly po schodech dolů a doleva.
Tip : lepší jezdit autobusema než vlakama, spojení je častější a kvalitnější
Neděle 7.8.2010
BURGAS : zezhora fouká klimatice studeně, zezdola autobus topí. Pomocí MP3jky se mi podaří aspoň na chvíli upadnout do jinýho světa. V noci stavíme u podivnýho krámku na občerstvení, vše je tu hrozně předražený, řidič z toho má evidentně provizi. V 6 ráno jsme v Burgasu, ale ne na autobusáku jak jsme čekali ale prostě „někde“. S pomocí GPS se šouráme probouzejícím se městem směrem k tušenýmu centru. Vyplujem u pomníku rudý armády a potom kolem nejvyšího hotelu Bulgaria míříme na pláž. Hážu celtu a ještě trochu spíme. Začínají se šourat první plavci, okolo 8-mý už je tu docela plno. Vyrážíme hledat hostel – je na pohodlným místě v centru, zvoníme dole na zvonek, byt ve 3-tím patře. Příjemný majítel (francouz) říká že není problém, jen co vyhodí unavený britky co dneska odjíždí. Platíme 15LV za osobu a jeden po druhým hážeme sprchu. Odkudsi se vynoží zábavný chlapík, ví toho hrozně o ČR, jmenuje ulice v praze, dlouho se bavíme. Já s Karlem razíme na obhlídku města, ostatní míří na pláž. Dáváme si oběd na hlavní třídě, Kue se dlouze olizuje, obrovská porce se prej nedá sníst. Jdu ještě na pláž, v kapce mám jen 4LV, sladce usínám, konečně !
Večer vplouváme do nočního Burgasu, procházíme hlavní korzo, přebíráme cetky v turistickejch obchůdcích, večeříme gyros a pizzu. S 2ma lahvema vína střední kvality (7LV) jdeme na molo, je plný lidí. Sedíme, kecáme, pijeme. Vína slály za starou belu.
Tip : Yonat Hostel Burgas, ulice Georgy Kirkov 3
Pondělí 8.8.2010
NESEBAR : vstáváme, balíme, mizíme z hostelu. Holky jdou do Bulbank pro peníze. Já zatím odrážím útoky „milýho“ chlápka, co se mi ze všech sil snaží „super výhodně“ směnit Eura za Leva. Je mi jasný, že mě chce obrat, ale poje povaha mi prostě nedovolí se ho rychle zbavit (potom toho lituju). Odjíždíme busem do Nesebaru, pobřežního městěčka zapsanýho v UNESCO. V modrním autokaru sedí řidič a jinej chlápek prodává lístky, oba jsou veselí a baví celej autobus (až na nás).
Na místě jsme za 40 minut. Jen co vylezem ven, hned se na nás sesipala hromada „babek“ s ubytováním. Iva zkušeně domlouvá podmínky, cena jde dolu z 12 na 10LV. Naše bába umí docela dobře anglicky, za chvíli za ní kráčíme směr sídliště (mírně podezíravě). Napětí hned zmizí uvnitř bytu, je to tu opravdu hezký, pokoj jen pro nás, TV, klimoška, 2 sprchy, super. Jdeme se podívat do centra, nový město je na pevnině, stará část je na polostrově a není moc velká. Atmosféra je úžasná, všude spousta turistů a prodejců, kupodivu mi to ani nevadí. Procházíme uličkama s typickejma barákama. Kupuju triko superman (12LV), dřevěnou žirafu (3LV) a krém na ruce z růží (2LV). Je hrozný vedro, asi po 3 hodinách toho máme dost a jdeme se najíst. Naháněči dělají svoji práci dobře, za chvíli sedíme na terásce přímo nad mořem. Dáváme si samozřejmě ryby, jen Kue příznačně kuřecí. Platíme cca 20LV na osobu. Večer jsme ještě skočili na pláž (mnohem lepší než v Burgasu), cestou zpět kupujem piváky v PET a melouna. V TV běží informace o povodních u nás doma. Byt máme vyklidit v 7 ráno (ha ha).
Úterý 9.8.2010
SLIVEN : opravdu stáváme na 7mou. Klopotáme na bus, stejnou cestou zpět do Burgasu. Na nádraží Juh zjišťujeme, že vlak je nepoužitelný a náš bus jede z nádraží Západ. Domlouváme taxíka (potřebujem odvýst 5 lidí jedním autem), opět sladkokyselá situace, úsměvy taxíkářů, jejich kápo se tváří že jsme jeho největší kamarádi a vyhazuje cenu 10LV. Ok, jede se. Za cca 4km jsme na místě. Bus na Sliven jede za 20 minut. Na peróně stojí bodrý dobře živený chlapík zlatem ověšenej a směje se jak na lesy. Jeho optimismus a dobrou náladu mě celou dobu co jsme s ním vyráží dech. Standardní mikrobus jakých je tady na každým rohu deset (proč to u nás nejde ?).
Ve Slivenu vystupujeme na autobusáku a bezradně se rozhlížíme jak dál, chceme na lanovku nad městěm, řidič říká že jsme měli vystoupit na začátku města, ale že nás tam hodí. Jedeme docela rozlehlým městěm, za chvíli už jsme přímo u spodní stanice lanovky. Lístek stojí zívratných 15LV zpáteční, průvodce uvádí 5LV. Jsem z toho trochu nesvůj, prodavač se tváří asi tak jak bych se tvářil já když bych se pokoušel prodat tartanku za stovku. No nic, co se dá dělat. Jsme nahoře, chlapík co mi pomáhá s batohem se diví váze co tahám na zádech (já taky !). Prej by se na to vybod. Jdeme k vysílači, děláme piknik, Kue vaří kradený polívky a holky ho zato mile peskujou. Zezhora je hezký výhled na město. Jdeme po červený značce dolů, kolem hezký chaty (dáváme pivo, šopák, omeletu), zabere nám to cca 2 hodiny. U spodní stanice jsou pořád lidi, asi sem chodí jen tak na procházku, hledáme místo na spaní, bohužel je tu dost špinavo a nerovno. Vaříme, odháníme kočky, spíme pod širákem.
Středa 10.8.2010
VELIKO TARNOVO : dnes se bohužel musíme rozdělit, Anča s Honzou míří zpátky do Sofie a domů. Ostatní ještě mají pár dnů, takže jedem do Veliko Tarnovo (bus 10:20). Vstáváme brzo, chytáme městský bus, za chvíli je úplně plný, lidi si legračně posílají peníze od pokladníka tam a zpět, je tu opravdu živo. Jdeme se ještě podívat na místní vyhlášený trh, je pěkně velikej, samá zelenina, snídáme kuře. Bus nás veze přes 3 hodiny.
Hned na nádraží nás anglicky osloví chlapík z Nomad hostelu, prý nás hodí co centra a jestli budem chtít, tak nás za 20LV ubytuje. Iva a Karel chtějí je večer dál, já tuším krásný město (průvodce chválí, UNESCO) a tak mi dá hodně práce je ukecat, podívejme se a uvidíme. OK, jedem. Hostel je hezkej, dole místnosti s palandama, klimoška jede na plno, nahoře je kuchyň a společenská místnost (je plná lidí, všichni se culí jakoby právě něco vyhulili). Veliko Tarnovo je historický město, na kopci za hradbama je bývalý královský hrad (vstupné 6LV). V centru vás okouzlí spousta malých uliček s pohodovou atmosférou a spoustou milých koček (přesně jak tvrdí průvodce!). Tady musíme zůstat přes noc, ostatní 2 konečně souhlasí, aspoň si přeperem. Zajímá mě galerie, je to přes most k moderním památníku alá pražský Žizkov. Galerie je stará a notně zašlá, uvnitř se jako stíny pohybuje pár žen. Obrazy stojí za starou belu. Iva ještě vyčte z průvodce, že za městem je nějaký lidový skanzen „Arbanasi“, za chvíli už sedíme v maršutce. Na místě se nám vůbec nedaří zorientovat, nic co by stálo za zmínku nenecházíme, nikde nic, jen vysoký zdi nových domů. Berem to jako vtip a jedem radči zpět. Hledám na webu hostelu kešky, ale je to tu obecně bída. Od 21:30 má být na hradě laser-show, vycházíme z hostelu načas ale hned vidíme že už začala a že jsme stihli přesně konec. Karel to vzdává a na žal si dává Sprite. Já s Ivou se ještě jdeme projít, skuhráme jak se to mohlo stát, náhodou dojdem zase k hradu a co nevidíme, laser show už zase běží. Tentokrát jsme viděli podstatnou část, hradby a celý hrad jsou barevně nasvícený a na špičce kostela výkonný laser vypaluje do nebe čáry. Do toho zní temná hudba.
Tip : Hostel Nomad, www.nomadshostel.com
Čtvrtek 11.8.2010
Ráno snídáme hostelový erár, Karel spokojeně mlaská. Letíme na vlakový nádraží, cestou ještě beru keš. Vlak jede na čas, paní v pokladně ručně vypisuje legrační jízdenky formátu A5. Jedeme cca 20minut do Trjavny.
TRJAVNA : na nádraží nás chytá místní paní, Karel volí němčinu ale nějak se zasekne a opakuje dokola „wir …. wir ….wir“. Paní se ušklíbne a je fuč. Brzo nacházíme příjemný centrum s orlojem. Dáváme pizzáka a zmrku. Po návštěvě řeřbářskýho muzea jedeme dál do Gabrova, kde přestupujeme směr Šipka.
ŠIPKA : původně jsme chtěli přímo do vesnice, ale nedá se tam dostat, silnice se opravuje. Takže nás řidič vyhodí přímo u památníku Šipka. Šlapeme nahoru 900schodů, přicházíme k pomníku. Tady rusové odrazili Turky. Jdem se podívat dovnitř, je tam malý muzeum a vyhlídka. Iva se jde opalovat, tak si rozloží karimatku a jde do podprdy. Když ji vidí hlídač, vyběhne mu na čele žíla a s gesty ji z (asi pro bulhary) posvátnýho místa vyhání. Vracíme se dolů, v hospůdce zaháním tragický hlad šopákem, omeletou, kebabčem a pivem. Konečně se cítím pořádně plně. Jdem cca 1km dál a nacházíme luxusní spaní na kopci. V klidu odpočíváme. Před spaním čumíme na hvězdy, sem tam nějaká spadne, tak si něco přejem. Když ale spadne desátá, dvacátá hvězda, tak dochází nápady. Noc.
Pátek 12.8.2010
KAZANLAK : bus dál jede v 9:20, stíháme ho parádně. V Kazanlaku se jdeme podívat na další UNESCO památku : Tháckou hrobku. Procházíme normálním šedým městem, nikde ani známka po nějaký atrakci. Hrobka je až nakonci, vstup do originální stojí 20LV, hned vedle postavili kopii a tam se platí lidových 3LV. Zařízení vypadá zvenku velkolepě, globální turisté ve frontě, u vchodu 4 ženy. Konečně nás pouští dál, uvnitř jdu do kolen a propadám smíchu – jde o jedinou místnůstku o velikosti cca 30m2 + tunýlkem do hrobky – tam se na stojáka vejdou max 2 lidi. Za 5 minut jsme pryč. Kousek dál ještě navštívíme Etnologické muzeum s ochutnávkou šňapsu z růží. U vchodu vrážím čelem do futer a to ovlivní moje vnímání okolí na dalších pár minut.
Přesouváme se zpět do Sofie, kruh se uzavřel. Z nádraží ještě letím do národní galerie (už jsem letos byl v islandský, bulharskou musím vidět taky.) Bohužel tady evidentně už mnoho let s ničím nehejbali, rozpačitý dojem naštěstí napraví výstava čb fotek v přízemí. Kousek dál ještě okusím městskou galerii, ta je výrazně modernější, její jednoduchá moderní budova stojí v parku a uvnitř jsou 2 rozsáhlé místnosti. V hostelu dáváme sprchu, zřejmě už jsem značně ošoupanej, protože paní domácí se mě opakovaně ptá kdo jsem a co tu dělám (pak se dlouze směje). Tak a to je všechno, kdo dočet až sem, tak všechna čest !
Text je plný hrubek – a to zcela záměrně aby si milý čtenář prošvištil slovíčka. JV září 2010.