Bolívie 2012

Jižní Amerika poprvé a hned do nejdivočejší Bolívie

video http://www.youtube.com/watch?v=JHX5rfWz9mQ

fotky Google Photos

Day 01 – Čt 31. 5. 2012 – Odjezd

V jednu v noci vyrážíme na velkou cestu. Nejdřív z Plzně autem – jen já a Markétka – do H.Týna pro Kačku a potom už směr západ, na mnichovský letiště. Felinu necháváme na 3 týdny stát na parkovišti N41 za cca 60Euro.

Na terminálu 1D se k nám přidává poslední člen – Gabča. U sradlavýho chlapa balíme krosny do igelitů, ostatní cestující nás pobaveně sledujou a baví se. Ale kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Bágly a ostatně i nás čeká dlouhá cesta včetně 2 přestupů v Madridu a v Limě (Peru). Let Mnichov – Madrid trval 3 hodiny, let Madrid – Lima hrozných 12, poslední Lima – La Paz což je hlavní město Bolívie jen hodinku jednu. Na cestě tak strávíme celý den.

Day 02 – Pá 1.6.2012 – La Paz + odjezd do Jungle

Příletem na nejvýše položený komerční letiště světa překonávám svůj osobní výškový rekord. Hlavou se nám honí obavy z výškový nemoci, naštěstí se za celou dobu ukázala až při výstupu na sopku ve výšce kolem 5500mnm (viz Day 12). Policajti na letišti jsou příjemný a mají fešácký uniformy. Samozřejmě jsem náhodně vybrán na kontrolu zavazadla, slečna celnice zasune něžnou ručku do mojí krosny, chvilku v ní naslepo loví (kdyby věděla čeho všeho se tam dotkla!), potom vytáhne dalekohled zabalený v ponožkách a kroutí hlavou. „Protection“ říkám. OK, hotovo. Jsme tu.

V příletový hale se mísíme s místníma, u východu stojí malej chlápek s cedulí a na ní moje příjmení. Tvářím se jako prezident zeměkoule, kynu na něj že jsem to jako já, od vybafne „Si siňor“ a jdem k taxíku. Pán je naší výškou trochu zaskočen, oni prej jezdí ve předu 3, zblblý a utahaný to zkoušíme ale nejde to. Projíždíme nočním městem, spirálou dolů do údolí kde je centrum. Jak už to tak bývá první dojem je hrozný, beton, špína, psiska. V hotelu nás už vyhlíží recepční, konečně postel.

Tip : Hotel Residencial Latino – 210B za 4 lidi na 1 noc.

Dneska máme v plánu uskutečnit první kontakt s domorodci a koupit vnitrostátní letenky na další přesuny. Po skvělý snídani v hotelu opatrně vylézáme z recepce, doma nás hodně lidí varovalo že nás možná i zabijou, ale zcela jistě okradou. Ulice která byla v noci temná a mrtvá je najednou plná lidi, aut a stánků. Jen 3 bloky pod náma je hezký náměstí s katedrálou a muzeem umění. Zíráme na místní, hlavně na tlustý báby v sukních a kloboukem.

Chceme se místní MHD přesunout ke stadionu kde sídlí aerolinky Amaszonas. Hledáme zastávku, nikde není, ptáme se místních – prý stoupnout na roh a počkat. Autobus nikde, zato kolem jezdí spousta malých minibusů – na čelním skle nápisy a z okna řve něco paní. Aha – to bude ono, nápis samozřejmě ukazuje kam jede, paní to pro jistotu ještě pokřikuje okolo. Nastupujem, sice už je plno ale to tady nevadí.

Kupujeme letenky, jsou to vydřiduši, protože za let do džungle (letiště Rurrenabaque) chtějí 100 dolarů jedna cesta. No co se dá dělat, takže tam necháváme 800 babek jen to mlaskne – prej levná dovolená, zato letíme už dnes večer. Ještě pro další letenky La Paz – Sucre s firmou TAM za 84 dolarů a máme to všechno. Cestou zpět kupujeme mandarinky a necháváme si z nich vylisovat 100procentní džus. V centru města ještě okukuju trhovce u stánků a jejich cetky, hlavně stánek s figurkama (mají dokonce i padělky igráčků).

Blíží se náš odlet do džungle, taxík nás veze zpět na letiště přes chudinskou čtvrť El Alto. Zaplatit odletovou taxu (vnitrostátní 15B) a už lezem do malýho letadýlka. Vejde se do něj jen 20 lidí a je tak nízký že se v něm ani nepostavíte. Start, cloumá to, skáče to, pod náma La Paz střídá les a hory, za chvíli už tu není nic, jen džungle. Asi po půl hodině přistáváme do zeleně, rovný pruh přistávací dráhy vypadá jako jediná lidská stopa široko daleko. Dosedáme na beton, potom po udusaný hlíně až ke kůlničce, což je místní terminál. Jsme v Rurrenabaque.

Do vesnice nás hodí rozpadlý busík, jen co vystoupíme nás osloví Němec (dobrovolník) z CK Madidi travel jestli prý nechcem na výlet do džungle. No to se ví že chceme, každej kdo sem takhle přijede chce. Víme z Lonely Planet na co se ptát a kolik by to asi mělo stát. Bohužel už je večer, cestovky mají zavříno a my musíme ještě večer výlet domluvit aby se ráno mohlo jet. Pán říká že v džungli ještě nikdy nebyl (!!) ale jistě to tam bude hezké. Za 3denní výlet se vším všudy (doprava, strava, průvodce) chtějí 2940B (tj cca 8tis CZK za 2 lidi). Berem to a zapíjíme to pivem (16B) v hospodě naproti. Spíme v hostýlku, který tady jsou ještě levnější než všude jinde.

Day 03 – So 2.6.2012 – Jungle

Ráno si užíváme klid a mír, do divočiny odjíždíme až v 11. Snídáme v příjemným altánku na hotelovém dvoře, potom bloudíme hlavní třídou a okukujem globální cetky co mají všude na světě stejný – trička, vlajky, chlast. V cestovce už na nás čekají naši 2 milý průvodci, zkušený domorodec Nílo a tlumočnický péro Čenda (naše přezdívka). Fasujeme gumáky, do džungle prý nejlepší obuv a nasedáme do uzounkýho člunu společně s chichotavejma a cool britkama který se tváří že mají všechno na háku, hlavně bejt v pohodě. Vyrážíme na řeku Beni. Koukáme okolo na uhýbající krajinu, v paměti se snažím dopátrat jestli jsem byl někdy takhle daleko od „civilizace“ – to těžko. Po 3 hodinách loď přiráží na pravý břeh. Vítejte v džungli.

Už nás čekají, všemu velí klidná stařena s opičkou v náručí. Aplikujeme dvojitou vrstvu repelentu, dlouhý rukávy – ostražitě vstupujeme do džungle. Šlapeme blátem dobrých 40 minut do základního kempu, mají tady tzn. Casa Grande – komunitní velký dům na scházení se a jídlo a trochu dál pár malých chatek na bydlení. Ty mají střeny z moskitiéry takže tu budeme spát s přírodou vyloženě u ucha. Necháváme uvnitř věci a míříme ještě na krátkou procházku než bude večeře. Průvodci už mají připravený trasy po kterých vodí turisty, vždycky když natrefíme na něco zajímavýho tak zastavíme a povídáme si o tom. Máme štěstí, hned za rohem fotíme velikou želvu na kterou dotírá obrovský mračno komárů. Dál spoustu kytek, obrovských stromů a liján. Se zvířátkama je to horší – když nás zaslechnou – schovají se. Nílo objeví hnízdo tarantule, zaraduje se a už chudáka pavouka tahá z hnízda ven. Stojím od něj radši dál, i tak mi běhá mráz po zádech ještě teď.

„Kdo chce jít na jezero pozorovat noční aligátory ?“ ptá se nás Nílo po výborný večeři. „Jasněěěě“ odpovídají všichni. Jedem, když už jsem urazil takovou dálku až sem, chci vidět všechno. Je už tma, do člunu usedáme za svitu měsíce. Průvodce vyluzuje pusou divný zvuky, asi je láká blíž. Opravdu nevím co by se mohlo stát, připadám si jak bílá myška v akvárku s hadem. Musíme jim prostě věřit že vědí co dělají a taky že aligátoři už dneska papali. Potom se ozve hrozný zabručení, Nílo to vyhodnotí jako 8mi metrovýho jedince nedaleko od nás a to nám stačí. Pádlujeme ke břehu a kdyby nám to měřili, je to olympijský rekord. Ještě abych psal domů že jsem sněděnej – to tak !

Day 04 – Ne 3.6.2012 – Jungle

Máme domluvený celodenní výlet k jezeru Pinki. Po snídani vyrážíme, nejdřív loďkou po našem jezeře, potom po svých. Hned z kraje fotíme spícího dikobraze vysoko na stromě. Čenda se včera vytahoval jak mu chutná koka, zažvejkal si a dneska je mu blbě. Dlouhý věty Níla překládá velmi krátce, např. toto je strom. Jdeme po vyšlapaný cestě, džungle tady není taková jak jsem si ji představoval – tj. neprostupná stěna okolo. Spíš mi to připomíná českej les do kterýho někdo narouboval amazonský stromy, kytky a zvířátka.

Teď už sedíme na loďce na jezeře Pinki a baštíme oběd který nám průvodci mile donesli. Následuje lov pyraní. Jsou všude pod náma. Nílo vytahuje jen maso a vlasec, žádnej prut. Háže to do vody, trochu s tím škube a už tahá první rybu. A druhou a třetí, takže to vypadá strašně jednoduše. Zkoušíme to taky, z Kačky se klube zdatný pyraní rybář. Za chvíli máme na dně lodi spoustu rybek, vypadají hrozivě a zároveň bezbraně. Nílo jim prožene mozek nožem, večer mám je servíruje grilovaný.

Je už pozdě, vracíme se rychle zpět tzn. Rapido style. Přes cestu se plazí zelený had, Nílo ho nahání a hypnotizuje pohledem. Prej se to naučil od domorodců. Na fotce kterou nám udělal se had kouká přímo do foťáku – asi mu to řek telepaticky . K večeři jsme dostali omylem vegetariánský jídlo a v chatce neteče voda.

Day 05 – Po 4.6.2012 – Jungle

Dneska v džungli končíme, večer se vracíme do La Paz. Ráno ještě za tmy necháváme bágly v Casa Grande a směřujeme k Lake Gringo okukovat opičky. Už se tu pohybujeme jako profíci, stromy který známe nefotíme, všichni se těší na slíbený opičáky. Natahujem krky – nikde ani chlup. Nílo nás dovedl na místo kde mají hodně potravy a kam se údajně chodí nažrat. Chvíli čekáme a už jsou tady. Vlastně mi to přijde jako v zoo, akorát máme prohozený role – tady místní čumí na nás. Nad hlavama nám vřeští 2 skupiny menších opic, prej se rvou o jídlo. Řvou, narážejí do sebe, jedna dokonce sletí na zem a škrábe se na chlupatý zadnici. Jak rychle přiběhly, tak rychle zmizely. Nasedáme na člun a plavíme se na druhý břeh. Jen co přirazíme objeví se černý opičák a řve jak na lesy. Jsme od sebe tak 4 metry, takže mu vidím až do krku. Vypadá vystrašeně, což je divný neb sem chodí podobný výpravy celej jeho život a ještě pár let budou.

Po snídani ještě vyrábíme handcrafts – prstýnky z ořechu. Zpátky mám málem ulýtne letadlo, protože loď jela pomalu a ještě jsme okusili pravou džungle-bouřku. Na ranvej nás dovezli v děravým autobuse, voda prosakovala dírama dovnitř což bylo pro japonce sedící vedle moc, dost vykuleně na to koukali a kroutili hlavama.

Day 06 – Út 5.6.2012 – Let do Sucre

V době kdy ještě slušný lidi spí jsme z hotelu zpátky na letišti, poslední vnitrostátní přelet nás posune do Sucre. Letíme s TAM což jsou místní vojenský aerolinky, čekal jsem ledasco, jako že poletíme s tankem mezi mariňákama nebo že na křídlech budou aspoň bomby, ale nakonec standardní nuda, jenom letušky měli vojenský uniformy.

V příletový hale nás odchytne paní z informací, asi jí neřekli že je má dávat ne z lidí tahat, takže si nás pěkně vyzpovídala, odkud, proč, za kolik (vyhrkne „ooooo, iberiaaa – véééry ixpéénzíív“) atd. Linkou D pokračujeme busíkem do centra. Takhle cestou dolů vypadá Sucre jako hrozná díra, nic nenasvědčuje tomu že právě vstupujeme do údajně nejhezčího bolivijskýho města. Až v samotným centru se vše najedou změní, špinavý ulice na předměstí vystřídají bílé koloniální domky a kosmopolitní atmosféra.

Bohužel se nám ani trochu nedaří lokalizovat vchod do některé z památek a když už jo tak mají zamčeno. Nejdřív katedrála, tam je vchod z boku a ne z náměstí, později na slavný střechy – tam se zase musí přes dívčí školu … Ale když už jsme konečně nahoře, všichni spokojeně chrochtnem. Okolo nás bílé fasády, z chodníků pod náma se ozývá život, ale tady nahoře je klid. Tady se fotí samo.

Cestou do hostelu náhodou zaplujem do školy ze který se ozývá neuvěřitelný řev – je den učitelů a děti si pro ně připravili program. Všichni se shromáždili na školním dvoře, kantoří sedí v čele, před sebou karafiát a tleskají. Děti se smějí tzv. z plných plic a užívají si to. Muzika musí být pěkně řízná a hlavně na maximální hlasitost.

Večer ještě velím do pořádný hospody s jídelním lístkem, bloudíme nevelkým centrem docela dlouho, ale nacházíme jenom zubní ordinace a fast-foody. Konečně se usazujeme v nóbl podniku u katedrály, za cenu lepší české večeře si dáváme luxusní nášup a lahvinku místního vínka. Čísníci jsou velice příjemní. Já měl kuře v nějaký zvláštní omáčce.

Tip : hostel Amigo – moc spokojený jsme nebyli, pokoje ve špatným stavu, personál neochotný

Day 07 – St 6.6.2012 – Nemoc

Ráno je mi šouflo, snažím se zahnat nevolnost čokoládou a whisky. Když je jasný že to dobrý nebude, protože je mi čím dál hůř, prodlužujeme pobyt o další den a já se odebírám na toaletu. Zbytek dne tady popisovat nebudu, protože by se to nikomu nelíbilo. Holky si mezitím došly na procházku a na místní trh.

Day 08 – Čt 7.6.2012 – Busem do Potosí

Máme den zpoždění, takže hned co to jde mastíme na autobusák – směr jih – hornické Potosí. Bus má lehátkovou úpravu (tzn. sedadla hodně položné dozádu a hodně místa na nohy). Místo slíbených 3 hodin jedeme 4.

V Potosí nás zarazí zbrusu-novej monumentální autobusák kterej někomu připomínal cirkus, jinýmu zimák. Berem mikrobus do centra, kde s potížema lokalizujem Hostal Felcar. Vyrážíme na procházku.

Střed města je maličký, orientace tudíž snadná. V Koala Tour domlouváme na zítra povinný výlet do dolů, pan majitel nám pouští prezentaci v Power Pointu – tenhle mor se dostal už i sem. Hned nad kanclem mají malý bistro, kde jak jsme později zjistili neumí počítat, takže mám za průměrný oběd naúčtovali omylem poloviční cenu. A dobře jsme se tu ohřáli, venku se totiž udělala hrozná zima.

Na náměstíčku u barevně svítících fontánek zjišťujeme, že naproti v kulturním domě hrají dneska divadlo. Nevím proč, ale to jsem tady opravdu nečekal, přece jenom je Potosí úplně jiný než např. honosný La Paz nebo kosmopolitní Sucre. Samozřejmě jdeme, velkolepá budova skrývá pěkný sál s prudce se svažujícím hledištěm. Je skoro plno, většinou mladí diváci. Všichni mají zimní bundy a buďto telefonujou nebo se hlasitě vybavujou. Na scéně se odehrává prkenná asi komedie o námořnících, herci mají hroznou trému a zcela naplňují slovo prkenný. Publikum se každých pár minut usměje, já samozřejmě netuším o co tu vlastně jde. Když paní přede mnou začne kojit své dítě, vzpomenu si na Plzeň – tohle se mi doma fakt nestane. Odcházíme asi v půlce, stačilo.

Tip : Koala tour, cena 15 UDS za půldenní návštěvu dolů

Day 09 – Pá 8.6.2012 – Potosí doly – busem do Uyuni

V noci mi nebylo zrovna dobře, zjistil jsem že se v těhle nadmořských výškách (stále jsme okolo 4tis mnm) budím s úplně vyschlou pusou, jazyk jako rašple. Kačka a Gabča se rozhodly že doly vynechají a dají si odpočinkový den, takže jenom já s Pusíkem stojíme před cestovkou v 8:30 a vyhlížíme co se bude dít. Už tady čekají další cestovatelé z celýho světa, vypadá to že dneska se uřvaným cool britkám vyhneme a to jsem opravdu rád. Jedeme busíkem do převlýkárny, tak nafasujeme holiny, asi tak o 10 čísel větší montérky a pravou hornickou přilbu se světlem. Náš průvodce Ronaldo je rozverný a odvázaný typ, vyskajuje odkudsi jen ve slipech a s puškou v ruce, takhle se prej chodí do dolů. Odvádí nás na trh a do obchodu pro horníky, místním zvykem je něco dolů těm chudákům přinýst, takže nám nabízejí – jako by se nechumelilo – pravej dynamit, rozbušky, 98procetní kořalku, nealko nápoje a samozřejmě koku. Na trhu ještě vyděšeně zíráme na sušený lamí mláďata. Zrovna zítra tu bude velká slavnost, při který lamám podříznou hrdlo a krví pokropí vchod do dolů aby se další rok horníkům dařilo. Lamy ještě nic netuší a tak spokojeně žvýkají poslední sousta. Uff Uff. Jsme připravený, můžeme fárat.

Autobus nás vyveze nad město, nic nenasvědčuje tomu že pod náma jsou všude štoly a v nich údajně desetisíce horníků. Nenápadným portálem vstupujeme do země. Hned na první pohled je jasný, že zabezpečení a vůbec technická úroveň bude minimální. Dřevěný vzpěry jsou víc než v hrozným stavu, říkám se že jestli tohle ukazujou turistům jak asi vypadají opravdoví štoly. Cesta se začíná zúžovat a snižovat, je tu horko a smrádek. Markét se necítí úplně ve svý kůži, čekal jsem že jako pravá ostravačka bude popohánět ona mě, naštěstí se rychle uklidní. Kdyby ne, mají tu přichystanýho vyváděče, člověka kterej vystrašený návštěvníky prostě vyvede ven. Průvodce nás zavede do slepý chodby kde mají hornickýho boha a nechá nás chvilku vydejchat. Dál pokračujeme po hrozných dřevěných žebřících dolů do nižších pater. V nejnižší části se dokonce musíme plazit po břiše, všichni špinavý od ucha až k patě. V nejnižší části vidíme opravdový horníky při práci, lopotí se usilovně a hodně rychle, určitě se předvádí, protože v tomhle horku by to takhle dlouho nevydrželi. Dáváme jim naše dary, o koku se skoro poperou a už jí rvou do pusy. Vypadají opravdu zmoženě, někteří mají na holých zádech velký jizvy. Vozíky tahají chudáci ručně po rozlámaných kolejnicích. Celý mi to přijde jako hodně nepatřičný a absurdní divadlo, asi jsem se opravdu narodil na správným kontinentě. Dole jsme asi 2 hodiny, všichni jsme rádi když zase zahlýdnem slunce, oslavujeme to drahým pivem který podnikavej průvodce nabídne v pravý čas.

Ve 2 odpoledne jsme zpět na náměstí, chceme jít ještě naproti do vyhlášenýho a doporučenýho muzea mincí, ale sem prý můžou cizinci jen s jejich průvodcem za dost peněz, takže víte co. Berem to zpět do hotelu přes městský trh kde seženete opravdu vše – od zaručeně pravých bund světových značek za zlomek ceny, přes jakoukoliv část jakéhokoliv zvířete, dál můžete spatřit bizardní police plný pestře barevných dortů který se vůbec neroztýkají, elektroniku, jídlo atd. atd.

A protože jako správní cestovatelé nemůžeme nikde zůstat moc dlouho, pokračujeme v 19hod dalším busem na slavnou solnou poušť Uuniy, cesta trvá 5 hodin.

Day 10 –So 9.6.2012 – Uyuni

Balíme brzo, protože potřebujeme sehnat cestovku ještě před tím, než všechny turistický auta vyrazí na poušť. Bába z našeho hostelu nám nejdřív nabízí výbornou cenu, ale potom se ukáže se vlastně myslela mnohem víc, což některým z nás už začíná dost vadit a tak odcházíme do centra najít jinou alternativu. Cestou nás oslovujou babky naháněčky sami, bohužel se záhy ukáže že jsou všechny cestovky dohodnutý a na smlouvání tady nikdo neslyší. Nakonec si teda plácnem s bábou která nám vychválila svojí cestovku a řidiče takovým způsobem že nešlo říct ne. Takže 3 denní trip s anglicky mluvícím řidičem, včetně stravy a ubytování za 100USD na hlavu.

Řidič Vláďa (naše přezdívka) nám nedovolí vzít si všechny naše bágly, protože by to auto neuvezlo, berem si jen co budem potřebovat, což se nám později vymstí (viz Day 12). Všechny auta jsou tady stejný – velký jeep Toytota Land Cruiser pro 7 lidí, sedíme tu my 4, rakušák Štefan a malinká a statečný japonka. A jede se.

Postupně navštěvujeme :

1) Cementerio des Trenes – starý vlaky, parní mašiny a vagónky. Stojí tady už hrozně let od té doby se co místní železnice přestala rentovat. Zvláštní pohled, všude okolo písek a velké nic a tady se choulí rezavý loko k sobě. Lezeme na ně a fotíme o 106.

2) Colchani – vesnice o pár domcích, možno nakoupit suvenýry, většinou pletené zboří jako peruánský kulichy a svetry. První kontakt s lamou – oba se stydíme.

3) Salar de Uuyni – vjíždíme na solnou poušť, půdu pod kolama najednou vystřídá sůl. Je všude okolo. Vystupujeme a chutnáme, fakt slaný. Teď v červnu je poušť suchá ale v zimě je tu trochu vody, takže se obloha odráží a fotky na internetu jsou neuvěřitelný. Všichni turisté tady skáčou do vzduchu a fotí se jako za letu nebo pokouší perspektivu a dělají jakože jeden drží druhýho v dlani atak.

4) Isla Pescado – korálový ostrov uprostřed solný pouště plná obřích kaktusů. Moře ustoupilo a tak to co vypadá jako hornina jsou fakt korály. Ridič mám tu připravil první oběd, trochu tvrdší oříšek s kečupem. Běhá jím tu králík. Platí se tu za vstup na poušť.

5) solný hotel – stěny a podlaha je opravdu ze – no hádejte – soly. Dům vypadá z venku hrozně, uvnitř celkem útulně. Popíjíme čaj a nějaký víno, k večeři kuře s hranolkama. V noci zima nebyla, Mám pusu plnou puchejřů.

Day 11 – Ne 10.6.2012 – Uyuni

Vstáváme v 7, venku je hrozná zima. Dnes už nepojedem po soli ale klasicky po hlíně a kamení. Pokračujeme na jih do hor. Cesta se postupně zhoršuje, v mnohém to připomíná naši výpravu na Island. Jeep se vytrvale žene dopředu, celý den strávíme v něm. Postupně stavíme u několika lagun, u jedné z nich obědváme. Všechna auta (je jich tu asi 15) jedou pohromadě, v každým sedí až 7 turistů, takže nic pro samotáře. Snaží se nám ukecat řidiče abychom tý bandě trochu ujeli a u další laguny jsme opravdu první.

Je to jezero plný růžových plameňáků, stojíme na břehu, jsou od nás jen pár metrů. Dalekohledem si je ještě přitáhnu, paráda. Přešlapuju z nohy na nohu, pochoduju nebo prostě odletí. Je krásně, naprostá idylka. Vzápětí doráží další auta a z nich vystoupivší cool Angličanky začnou plameňáky plašit. Lidská blbost je nekonečná.

Poslední Laguna Colorado má červenou vodu, prý to způsobuje reakce mikroorganizmů se vzduchem. Kousek dál už stavíme u o poznání horšího hotelu, je tu zima a nevlídno. K večeři mám 6ti přinesli porci špaget kterou bych sněd sám. Všichni nadáváme že za ty prachy to musí bejt lepší a tak ještě přidělají. Víno který jsme dostali od cestovky je tak hrozný, že se ho ani nedotknem. Řidič Vláďa nás straší, zítra budíček v 5.

Day 12 – Po 11.6.2012 – Sopka 5882 mnm

Opravdu vstáváme jak se řeklo, venku už řidiči rozmrazujou auta, venku prej bylo mínus 10stupňů. Potmě přijíždíme k plynným gejzírům, nikomu se do tý zimy nechce. Pokračujeme k termálnímu jezeru, tady se můžeme po pár dnech vykoupat. Když se v takový kose vleze do teplý vody, tak je to naprosto krásný do tý doby, než se zase musí vylýzt, zvlášť když nemáte ručník. Tady naše cesta pomalu končí, teď jedou auta na bolivijsko-chilskou hranici vysadit lidi co míří dál do Chile a nabrat lidi co zase přijíždí od tamtuď. Dál už by jenom následoval přejezd zpět do Uyuni.

Jenže – holky někde zjistili, že právě tady, kousek od nás je sopka Licancabur 5916mnm na kterou se dá velmi pohodlně vyjít a že by to byl hroznej hřích tohle nevyužít když už jsme tady. Já o tom nechci ani slyšet, nemáme jídlo ani naše vybavení který zůstalo v kanceláři cestovky. Navíc je už skoro 11hod dopoledne, takže pozdě. A taky máme koupený jízdenky na vlak z Uyuni který by propadly.

Jsem přehlasován, najímáme průvodce (který je k dispozici na hraničním přechodě) a jde se. Vyfasoval jsem punčocháče a kulicha od Markét, hůlky dodal průvodce. Jeep nás hodí pod sopku do výšky 4300mnm, dál už jdeme po svejch. Cesta je opravdu pohodová a klidná, žádný lezení nebo tak. Rychle stoupáme. Pusík se loudá a brzo je jasný že nebude mít sílu pokračovat dál. Posíláme ji zpět do auta. Ostatní se drápeme nahoru, výšku sleduju na GPS. Když překonáme 5700mnm začínají problémy – hlásí se výšková nemoc. Gabču chytil silný průjem a každou chvíli odbíhá za kamen, Kačce je blbě od žaludky a mě se špatně dýchá. Teď už přemýšlím od každým kroku. Je to zvláštní pocit – i když zastavím a snažím se vydýchat, nedaří se mi to a jako bych se nadechoval naprázdno. Přicházíme ke sněhu, průvodce vysekává cepínem stupínky abychom mohli pokračovat. Pohybujeme se pomalu, takže nám začíná být velká zima, kor když se dostaneme do stínu. V 5800mnm už opravdu mrznu, překvapivě hlavně nohy od podrážky a samozřejmě ruce (špičky prstů jsem necítil ještě týden potom). Kousek pod vrcholem na sebe čekáme a je na nás vidět že toho máme všichni tak akorát. V hlavě se mi honí že tohle jsou přesně podmínky pro velkej průšvih. Velim návrat, průvodce se diví, prý jsme 100 výškových metrů od cíle, ale to už mě fakt nezajímá. Vracíme se.

Sestupujeme jinou kratčí cestou, jdu vyloženě roboticky, v hlavě vymeteno, nohy se podlamujou. Průvodce nás hecuje a pobízí k rychlejšímu návratu, nejradši bych to poslal někam. Mám velký hlad, ukázalo se totiž že naše jediná čokoláda zůstala dole. U auta jsme se setměním, přepínám do nouzového režimu do doby než nás v hotýlku na hraničním přechodu nakrmí a napojí. V hlavě se mi honí smíšený pocity a snažím se pochopit co jsem to právě prožil. GPS ukázala 5882 mnm.

Tip : výstup na sopku – cena průvodce 750B, výstup tam 6hod, zpět 2hod. Na přechodu cca 3km od nástupního místa je hotýlek.

Day 13 – Út 12.6.2012 – Cesta zpět La Paz

Přes noc napadnul sníh, fotím panoramata, dneska nezvykle nabílo. Při placení nastane problém, průvodce chce za každou půjčenou hůlku nesmyslných 20B. Protože to měl říct než jsme vyrazili, posíláme ho do háje. To už je tady poněkolikátý, že se s někým dohodnete na ceně a při placení je to najednou jinak a víc. WTF !

Stopujeme jeep zpět do Uyuni, za 20 dolarů na hlavu se tam navečer opravdu dostanem. Sedíme v autě hrozných 7hodin jako sardinky. Včerejší vlak je pryč a dneska nejede. Odjíždíme nočním busem do La Paz, kruh se uzavírá.

Tip : bus Uyuni-La Paz 12hodin, 80B, hrozná silnice plná výmolů, WC v buse

Day 14 – St 13.6.2012 – La Paz

Z autobusáku to bereme pěšky do centra pěkně natěžko, taxikáři si můžou hlavu ukroutit. Před katedrálou blízko čarodějnický čtvrti nás odchytne chlap jak padouch z fantomase, jestli nepotřebujem ubytovat. Hotel Sagarnaga je doporučený v Lonely Planet, z venku vypadá velice honosně, takže nás ani nenapadlo že tady můžem složit své znavené údy. Ale je to tak, cena je přívětivá, sprcha na pokoji, TV, wifi a snídaně v ceně.

Dnešek máme celý den na hlavní město, já stihnul :

1) Muzeum koky – pod tímto honosným názvem se skrývají v podstatě 2 místnosti a pár infopanelů o místí rostlině. Případní zájemci můžou absolvovat řízenou degustaci.

2) Witch market – čarodějnický trh. Hu Hu Hu – já tu viděl klasický turistický stánky se suvenýrama, mě zaujala trička s kokou, nebo vlajky všelijakých státu (včetně čeko). Holky tu nakoupily kulichy (cca 40Kč, svetry nebo ponča)

3) Katedrála – před ní očumujeme demonstranty kteří si tady postavili stany a poklidně protestují. Mile nás oslovuje průvodkyně a vede nás dál do samotný katedrály. Myslím že to berou jako možnost procvičit si angličtinu (kterou měla mimochodem perfektní). Uvnitř je k vidění několik zajímavých sakrálních obrazů, zahradu ve vnitrobloku a pár mnišských pokojů. Nakonec je možno vystoupat na střechu a očumovat hemžení pod váma.

4) Muzeum moderního umění – má sídlo v krásný secesní vile, některý díla jsou k zakoupení. Žádný současný věci tu nehledejte, prostě umění 20 století, převážně obrazy.

Zpět se vracíme noční městem, všude okolo nás se míhají starý americký autobusy, lidé na ně čekají spořádaně v dlouhých frontách. Fotíme zářící výškový budovy – ty jinde v zemi nemají.

Day 15 – Čt 14.6.2012 – El Choro

Natěšený na to že konečně vyrážíme na klasický trek a že budem pár dní samy odjíždíme taxíkem do čtvrti Fátima, kde zjišťujeme že cena busu k výchozímu bodu je vyšší než o co si řek taxikář a tak s ním jedem dál. Na hranicích města je policejní zátaras, náš řidič jim cosi dramaticky vysvětluje, asi nemá povolení vozit turisty mimo město. No nic, nějak se to vždycky vyřeší a za chvíli už stoupáme do hor. La Paz má opravdu ideální polohu pro horaly, za nějakých 30 minut jsme v nádherný horský krajině ve výšce cca 4300mn. V nejvyšším bodě silnice, u jezera po levý straně, vystupujeme a loučíme se s řidičem.

Chceme projít slavný trek El Choro. Slavnej je proto, že se celou dobu sestupuje a to z výšky cca 4300 do 1900mnm. Za 3 dny a cca 50km teda člověk klesne z horský krajiny přes nižší pasáže až do pralesa. Sám nevím jak si s tím poradíme, bojím se že nahoře bude zima a dole zase horko k zalknutí.

Vyrážíme, začátek je trochu do kopce dokud se nevyhoupne úžasný panorama, naše cesta je v něm dobře vidět, klesá stále níž a ztrácí se na dlouhý louce hluboko pod náma. Tož do toho. Po chvilce vidíme proti nám šlapat nějaký lidi s ovečkama. Je co se přiblíží je vidět že to nejsou ovce ale lamy. Rodinka na výletě. Prej na nákup do La Paz – pěšky z údolí. Jestli bysme jim stádo nestáhli dolů, v La Pazu se prej špatně parkuje. Berem to jako vtip ale stará paní si srandu nedělá. Dostáváme pár rad, jako jak se volá doprava a doleva. A jsou fuč. Lamy se tváří hloupě, my na ně zíráme podobně. Kupodivu nás klidně následují, asi to nedělají poprvé. Mě to přijde jako výborná situace a tak fotim lamy ze všech různých úhlů a snažím se je pohledem hypnotizovat. Pár lam zlobí a pasou se místo aby šli. Kačka bere do roukou kamení a ukazuje kdo je pánem tvorstva. Jen co klesneme na louku je všechno v háji, lamy se rozutekly na všechny strany a každá se pase jinde. Takže se s nima loučíme a dál pokračujem v původní sestavě.

Rychle klesáme, otepluje se. Asi po hodině přicházíme ke kamennému domku, tady stařeček vybírá za vstup na trek (20B) a nabízí základní občerstvení – vajíčka a koka čaj. Pokračujeme po kamenným chodníku přes první vesničku, jsou to prostý domky a dobytek v ohradách. Děti chtějí bombóny, který jsme bohužel zapoměli vzít. Sestupujeme, už mě z toho dost bolí paty, začíná vegetace, na konci dne už jdeme pod stromama. Stmívá se, žárovka v kempu nás navádí k místu našeho spaní. No v kempu – je tu bába, křivý místo na 2 stany a suchý záchod. Dnes nám to musí stačit. Poprvé vaříme a poprvé stavíme stany který s sebou táhneme celou dobu.

Day 16 – Pá 15.6.2012 – El Choro

Stáváme na pohodu, paní kempová se k nám dovalí a nějakou podivnou řečí spustí, chce si povídat. Rád bych s ní prohodil pár slov, ale to víte. Kupodivu si docela dlouho vystačí sama. Potom otevře plechovou boudu – market. Na celým treku místní nabízí to samý, kolu, balenou vodu a sušenky. Ceny jsou přibližně trojnásobný oproti obchodu ve městě – všechno sem samozřejmě tahají na zádech.

Překračujeme dřevěný most na druhou stranu řeky a klidným tempem pokračujeme dál. Prej jsou před náma nějací Francouzové, ale nakonec nikoho nepotkáme celý 3 dny. Cesta je mokrá a kluzká, připadám si fakt hodně daleko od tzn. Civilizace. Radči nedomýšlet co by všechno by se nám tady mohlo stát. Ve vsi Choro (nikde ani noha) opět překračujeme řeku a prudce stoupáme po pravým břehu až na horizont. Jen co se tam vydrápem, vykoukne na nás úžasný výhled do dálky a vysmátá paní s kioskem. Její oči svítí a sálá z ní klid. Slavím svojí přítomnost zde její kolou. Holky jí darují pár kolíčků na prádlo. Cesta dál vede vysoko ve stráni, daleko před náma vidíme pár domků, naše další průchozí body. V Buena Vistě nás vítá pán a jeho 2 dcerky, jsou hrozně zvědavý a nudle jim tečou ze všech 4 dírek. Mají tady krásný místo, výhled dolů je fakt jedinečný, a ten klid.

Hodně času nám zabere obcházení přítoků – cesta se vlní, takže se náš dnešní cíl blíží jenom pomalu. V kempu jsme asi v 5, další místo je asi o 3 hodiny dál a to už bysme nestihli. Dnešní místo zase žádným kempem není, spíme pod stříškou u nějakýho pána, který nás ráno budí hrozným rámusem. Jo má tu úžasný záchod, celou dobu jsem čekal co mě kousne do zadku, jestli krajta nebo hroch.

Day 17 – So 16.6.201 – El Choro, zpět do La Paz

Vstáváme brzo a ženeme dál, večer musíme být zase v hlavním městě a nevíme přesně kolik času nám to zabere – mapa treku v Lonely Planet je podle mě nepřesná. Teď už potkáváme asi každou hodinu kiosek, už v poledne jsme u japonský zahrady. Paní u okýnka mám klohní hamburger, pojídáme ho spokojeně pod stříškou. Odněkud se vynoří starý japonec – bezzubý děda čipera a ptá se odkud jsme. Je co to slyší pádí domů a zpět přináší krabici plnou pohledů od nás. Má tu Šumavu, několik Prah, Liberec, Písek a mnoho jiných (Plzeň a Ostrava chybí). Udivuje nás svým přehledem, ukazuje nám ručně kreslený atlas světa, dokonce ví o revoluci a Havlovi – prostě pašák. Dává nám adresu, ať mu napíšem. Co tady dělá jsme moc nepochopily, ale z Japonska prej přijel lodí v roce 1954 jako mladík a už zůstal.

Dál klesáme prudce dolů, nekonečně mnoho zatáček, slunce praží až moc. Konečně pod náma vidíme střechy a most, jsme v cíli. Hned oslavuju limonádou z lednice, paní prodavačka se směje a já taky. Smáčíme špinavý a vyprahlý těla v řece a odjíždíme do města Coroico. Tady na autobusáku běží v TV fotbalový zápas ČR-Polsko, dokonce vidím český gól a skáču radostí. Mikrobusem do La Paz jedem v dešti a mlze po nový silnici smrti, před La Pazem řidič prudce zabrzdí a báby za mnou začnou šíleně řvát strachy, tady se člověk nenudí.

Večer se konečně pořádně nadlábnem – obří stejk přes celý talíř za 40B a konečně film v TV. Paráda.

Day 18 – Ne 17.6.2012 – Titicaca, Copacabana

Ráno nás nechtěně vystraší recepční v hotelu, všechny autobusy do Capacabany odjíždějí v 8:30 a tím pádem nám ujely. Civíme na něj, zní to trochu podezřele. Naštěstí tím myslel tzv. turistické autobusy – tzn. dražší přímé spoje plný tlustých amíků. Místní linky samozřejmě jezdí taky a to každou chvíli. Nástupní místo v La Paz je u hřbitova. Tam se dopravujeme nádherným americkým busem Dodge kterej jakoby vypad z Tarantinových filmů. U krchova je pěkně živo, celou ulici obsadil trh. Zboží leží jen tak na silnici, korpulentní prodavačky musí většinu sví nabídky sníst, protože neustále něco odkusují a žvýkají. Jedna z nich po Markét hodila bramboru – nechce se fotit. Místní se nás mile zastávají – zas tolik se přece jen nestalo.

Zmíněnou místní linkou nadskakujeme 3 hodiny do cíle, po výjezdu z hlavního města se brzo po pravý straně vyhoupnou vysoký hory, nalevo pole a posléze voda jezera. Asi v polovině cesty musíme z autokaru vystoupit – prázdný totiž najede na převoz a jede na protější břeh. Turisté musí za loďku. Dávno tady mohl stát most, ale to by spousta lidí přišla o práci – přece jen jsme v socialistické Bolivii.

Krajina u jezera má zcela jiný charakter než na co jsme byli doposud zvyklý. Vidíme hotýlky, čluny na vodě, hrající se rodinky, hospůdky – prostě tady Bolivie odpočívá. V Copacabaně – turistickým městečku na břehu jezera Titicaca – vystupujeme na náměstí hned vedle místní katerdály. A před ní místní specialita – květinami ozdobená auta – tady si můžete nechat požehnat auťák.

Klasicky hodíme bágly do hotelu a už si to vykračujem na promenádě – no, prostě po ulici která se svažuje v jezeru. Pláž nic moc, navíc voda je stejně studená, takže na nějaký koupání nepřijde. Zato šlapadla nás zaujmou hned – berem kačera a hurá na vodu. Tady se projevuje trénink z mládí, bravurně kličkujeme mezi loďkama a smějeme se jak blázni. Potíž přichází na konci, protože nevíme který z mnoha mol je to naše a báby vypadají všechny stejně.

Potom se informujeme na zítřejší spoje na ostrov Slunce – všechny lodě odjíždějí v 8:30 ráno. Pokračujeme na kopec nad městem po křížový cestě. Spíš než kříže tady mají toalety, po obou stranách rozpadlejch schodů má turista možnost vyčůrat se nesčetně krát. Nahoře čekáme na západ slunce a tiše závidíme ostatním cestovatelům kteří se předhánějí kolik že měsíců mají na cestu kolem světa právě oni. Dan zakončujeme v příjemným podniku kde kupuju dost drahý a dost hnusný víno.

Tip : hostel Residencia Surce 70B

Day 19 – Po 18.6.2012 – Isla del Sol

Snídaně je nakonec v ceně, dlouho čekám až pan vrátný sežene peníze na vrácení. Loď v 8:30 málem nestíháme, Market šla totiž napřed a netrefila k vodě (což dodnes nechápu). Sedíme na střeše, motor si brblá vzádu, jedeme hodně pomalu a dlouho. Je zima, vpravo velikánský hory, před náma Ostrov slunce a za ním už Peru.

Hned po vystoupení z lodi v jižním přístavu Yamuni nás odchytne naháněč a licituje cenu za spaní. Jdeme s ním a později toho litujem, ráno se totiž objevila jiná bába a chtěla cenu samozřejmě vyšší, žádnýho kluka prej nezdá. Jak prosté, dlouho se s ní hádáme ale bába trvá na svým. Dostane to, na oplátku tu necháváme pěknej svinčík a ucpanej záchod.

Kolem 11tý vyrážíme nalehko na procházku okolo ostrova, nemají tu žádný značení, držíme se vyšlapaných cest. Vedou okolo moře, procházíme jednoduchou vesničkou, děti jdou ze školy a culí se na náš, za nima běží prase – prostě idylka  Za 2 hodiny jsme v hlavním městečku Challapampě, což je v podstatě jedna ulička a přístav. Kolem muzea pokračujeme dál nahoru, nahoře konečně nějaký inský památky, platíme vstup 10B. Nic moc tu ale není, jen rozvaliny domu a obětní stůl, jsme z toho zklamaný. Pokračujeme horní cestou v koridoru z kamenů. Tady mají pěkný výhled na všechny strany. Těsně před cílem nás skásnou ještě jednou, 15B za průchod, údajně tu vybírá místní komunita, vzhled 2 výrostků ale dává tušit něco jinýho.

Ve vesničce nám děti nabízejí foto s lamou (za bombon), místní školní dechovka kvílí na celou vesnici. Hledáme hospodu na večeři, je nich tu spousta, všechny úplně prázdný. Potom sedíme sami, paní která nás obsluhuje je i kuchařka, po 30minutách se vyvořuje s rybou, během jídla vypadává elektrika. Spíme v 9.

Day 20 – Út 19.6.2012 – zpět do La Paz

Ráno spíme jak chceme, kolem 8mý se loudáme z postele, slunce září do okna. Lodí odjíždíme z ostrova v 10:30. Bárka je plná turistů, na pár místních už nezbylo místo. V Copacabaně rychle na polední menu, ještě stihnu vyřídit maily a ve 2 už sedíme v autobuse do La Paz. Kouří a funí, ale cesta docela odcejpá. Vejráme na ten mumraj z okýnka, všude okolo stovky aut v různým stádiu rozpadu, v hlavnim městě se k nim přidávají lidi a zvířata.

Po ubytování na hotelu vyrážíme na trh, ukecávám paní ať mi sleví že tu modrou figurku supermana nutně chci, ale dneska mi ještě nedá. Vedle stojící hodinář mi za pár peněz připevní nový kovový pásek na hodinky a precizně nastaví jeho velikost. Navštěvujeme velmi populární fast foot, k jedněm hranolkám nám dají 3 tuby s různejma omáčkama. Koukáme do výlohy s botama a přepočítáváme místní ceny, vychází nám že stojí podobně jako u nás, fakt nevim kdo tam asi nakupuje.

Konečně ležim na pokoji a v ruce dálkový ovladač – pozdě v noci nacházím Rockyho a koukám.

Day 21 – St 20.6.2012 – Kola

Ráno v 7 před agenturou, nafasujem kalhoty, helmy a rukavice, se mnou tu stojí 2 australani v důchodu a ušatý belgičan. Van nás vyváží známou trasou z La Paz až na místo, kde jsme začínali El Choro. Dostáváme kola – moje se mi nezdá, přece jenom dneska mám sjet nejnebezpečnější cestu světa, takže kontrole věnuju pár minut. Brzdy jdou ztuha, dostávám kolo náhradní, to má pro změnu osmu na zadním kole. Tvářím se rozrušeně, nezaplatil jsem svý těžce vydělaný peníze aby tady ze mě dělali vola. Takže fasuju průvodcovský celoodpružený kolo a jsem konečně zticha.

Hned na začátku guide vysvětlí pár jednoduchých povelů a zásad. A jedem. Stojíme v řadě na nejvyšším bodě sjezdu a čumíme dolů na asfaltovýho hada. 3, 2, 1 .. start. Nejdřív 25km v normálním provozu, což znamená mezi hodně pomalu jedoucíma náklaďákama. Je jasný že ostatní od nás jsou pěkný poserové, jedou pomaličku, z kopce nešlapou a neustále brzdí. Já si to dávám, pouštím to co to jede, až málem vylítnu na štěrku ze zatáčky.. Nic nebezpenýho jsem tu nezahlíd, klasická asfaltka se svodidlama. 1ní policejní brána, ve 2hý platíme poplatek 25B. Následuje stoupání, takže nás zase hážou do busu a konečně jedeme na původní nejnebez.cestu světa.

Tady začíná vzůšo, cesta je dost rozbitá, plná kamení a celkem úzká (odhaduju šířku na 4metry), napravo skála, nalevo totál sráz dolů. Je sychravo a k tomu ještě mlha. Vyrážíme, tentokrát jedu pomalu i já. Často stavíme a fotíme okolí i sebe. Po nějaký době podjíždíme tekoucí vodu, čím jsme níž tím je tepleji, naštěstí oblečení můžeme odhazovat do vanu kterej za náma stále jede jako servisní vozidlo. Náš průvodce nám ukazuje, kde před 4 dny spadlo auto ze srázu (alkohol, 4 mrtvý) a prozrazuje že tady zařve v průměru jeden turista za rok, letos se prej japonka během jízdy pustila řídítka aby měla hezkou fotku … Asi po 2 hodinách rozeznávám v dálce Coroico, město kde jsme končili El Choro. Projíždíme stanovým městem demonstrantů – zítra prý pujdou na La Paz protestovat proti záměru zakázat coca produkci která tu živý kde koho. Připadám si hodně divně, bohatý gringo co neví coby a místí netuší co s nima zítra bude.

Jsme v cíli, odevzdáváme kola a jedem do hotýlku s bazénem, sprcha, oběd, pivo. To se dalo klidně zvládnout za hodinku a jet domů, ale průvodci to schválně natahujou, zaplatili jsme si přece celodenní výlet, takže sedíme a zíráme na hodinky. Jsem naštvanej, v cestovce mi řekli že budem zpět kolem 6-tý večer, máme zpoždění cca 90 minut.

Celkově tenhle výlet hodnotim smíšeně, můžu říct že jsem to sjel a byl na nejnebezpečnější silnici světa, jinak jde samozřejmě o super komerční záležitost, o nějaký divoký jízde nemůže bejt ani řeč, jede se pomalu, furt se čeká na ostatní, samotná doba strávená na kole je jen zlomek celkovýho času. A zabít se tady může jen idiot.

Holky zůstali v La Paz a vyřizovali poslední nákupy. Market zarezervovala v několika obchodech různý věci a teď je obíháme spolu. Tady tradiční kulich, támhle pončo a svetr. Je poslední večer v Bolivii – pobyt symbolicky uzavíráme v hospodě pod lávkou nad porcí obrovskýho stejku. Jsem opět úplně hotovej, ve 22:30 se na hotelu pokoušim balit ale necháme to radči na ráno.

Tip : agentura Madness za 380B nejhorší kolo

Day 21 – Čt 21.6.2012 – Odlet

1 BOL = 2,8 CZK