Ukrajina 2008

Poprvé na východ, z prvních rozpaků vysmátý zážitek a nádherná příroda a lidi

Video https://youtu.be/_H-NpiT2SuY

Fotky na Google Photos

01. Pátek – Na ceste

Z Plzne sme s Luborem vyrazili vlakem jenom 2, lužka už nemeli a tak bylo nutný to pretrpet v sede. V Kolíne prised Karel a dlouho me drážil rízkem. Po 13hodinách (!!) v tom divným vlaku jsem mel dojem, že potrebuju dovolenou z dovolený.

02. Sobota – Košice a Užgorod

Ostatní už nás vyhlíželi v Košicích. Vubec jsme se neznali (Karel to nejak zadal do internetu a tyhle nezbedové mu vypadli). Seznámení bylo bájecné, brnenský hantec se nesl socialistickou halou – to je nedá splést. Cekali na nás krásní mladí lidé, samej sympaták. Role alfa samce se ujal Lubor, protože na to má postavu.
Když jsem potom spatril ukrajinský autobus, který nás hodil do Užgorodu, polknul jsem nasucho. Možná to byl schválne retro typ, jakože pro turisty, ale spíš ne. A jelo se.
Autobusový nádraží v Užgorode je snad nejošlivejší místo který jsem na Ukrajine videl, des bes. Naproti stojí luxusní vlaková stanice vykládaná mramorem. Trochu jsem se dál, (dez)informace z médii udelali svoje. Pripadal jsem si jako velký cestovatel (5km od hranic EU). Peníze se smení u sympatickýho veksláka. Asi jsme budili dost pozornost, lidi se za náma otáceli, ochotne radili kudy kam. Nekterí nás dokonce s pobavením následovali až k hotelu. Napr. pan Vladimír, který nás mel tak rád, že nám venoval kopr (vyndal z aktovky) a pak nám celou cestu vykládal ruzné veci. Práve od nej sme pochytili nyní již legendární obrat „PYZDEC“ (=womrd) ! Spalo se v hotýlku za 40 hriven (v Kc krát 3).

03. Nedele – Užgorod a Volovec

Ráno (teda k poledni) jsme šli na prohlýdku mesta, pozdeji jsem pochopil že Užgorod je vlastne príjemný mesto evropskýho typu s kavárnickama a turistama. Za návštevu urcite stojí místní skanzen lidových staveb. V každým barácku sedí babicka, hezky vás pozdraví a pustí dál. Mají tam krásný drevený domecky s hlinenou podlahou (nikde žádná elektronika). Na požádání i ovce vypustili ! Potom šup do autobusu smer Volovec, asi 150km na východ. V mestecku zrovna probíhalo nejaký posvícení či co, všichni nastrojení, okolo stánky, všude (a ve všech) vodka. Nu nedalo se delat nic jinýho než slavit taky. Opet se nám nedarilo zamaskovat naší identitu západních turistu, za chvíli si už s náma pripíjeli a k slecnám se tulili místní muži, hodne jich rozumí cesky. I stalo se, že nám odvedli Lubora, pán mu prý dá za ženu svojí dceru a ta se bude mít potom dobre. Chudák, lili to nej vodku horem dolem, se slecnou ho seznamovali, do komurky spolu zavreli – všechno marný. Lubor má silnou osobnost ! Proč jí nechteli dát me nevim, dodnes jsem uraženej.
Ostatní se pekne pobavili a kolektiv utužili. Ráno jsme se všichni (cca 12 lidí) probudili v 1+1, místní jsou opravdu pohostiní.

04. Pondelí – Polonina Boržava

Vcerejší rychlo-seznamka s místními zvyky nebyla zrovna ideální pro dnešní výšlap. S težkejma báglama jsme opustili civilizaci a drápali na Poloninu Boržava. Naše hi-tech vybavení renomovaných znacek ostre kontrastovalo s výbavou místních. Cestou jsme jich potkali dost, na polonine je totiž boruvkový ráj a tak je tam teží. Nikde žádný turistický znacení, GPS prišla vhod. Nejdrív se jde lesem, ten potom koncí a konecne jste tam. Vstup na poloninu je neuveritelne príkrej. Nechali jsme tam poslední síly, ale rozhodne to stálo za to. U televizní veže jsme prespali a cumeli do parádního západu slunce. Marek a Lukáš umístili stan do polorozpadlý garáže, ráno zjistili že to nacem spali není hlína, ale konský bobky. V noci byla pekná kosa.

05. Úterý – Polonina Boržava

Asi nejhezcí den z celýho tripu, následuje celodenní hrebenovka. Pripadal jsem si jako pán sveta, napravo nalevo kopecky, krome nás nikde ani noha. Karel nasadil brutální tempo (má dlouhý nohy), cvicne vybíhal na ruzný kopce a ješte se u toho smál. Bohužel jak se pozdeji ukázalo jsme na jediným rozcestí zabocili špatne a tak nás to vyplivlo zase dole pod poloninou. Cestou jsme ješte zkoukli rozpadlou vojenskou základnu. Karel si tam pokecal s dedeckem na koni, zdálky to vypadalo jako když pred ním cvicí gymnastiku, ale to byla asi metoda rukama nohama. Do nejbližší vesnice to bylo ješte dost daleko, navíc cesta byla dost rozježdená a tak se šlo spát až za tmy.

06. Streda – Berezniki a Lisicevo

Spalo se na oplocený louce, ráno samozrejme dorazil na Jawe pan majitel a trochu rozmrzele nás vypudil. Karel se mu sice postavil, ale nepomohlo to. V klídku jsme došli do vesnicky, nakoupili zásoby (meloun a pivo). Pred obchodem nastal dojemný stred 2 svetu, za plotem se pri podlehu na nás dobre bavili 3 místní, kluci si je potom fotili z metru jako japonci na václaváku. Bus nás potom svez do Berezniki, hladový jako psi jsme zapadli do hospudky a vyfásli mletý maso. Další autobus pro nás potom hostinská stopla prímo pred lokálem (bomba!). Kluci stáli s báglama ve dverích (za chvíli prece budem vystupovat) a svojí neohrabaností rozesmáli všechny cestující. V Lisicevu jsme marne hledali plácek na spaní a tak holky vyrazili žebrat o místo na necí zahrade. No jo, ale prece nebudou hosti spát venku, ochotná rodinka nám prenechala jejich 2 místnosti a sami šli spát jinam (!!). Hustý. Pán domácí slovensky nadával na místní situací, ale vypadalo to že se má dobre. Jo a prej tu sou medvedi, ale lidí nejí.

07. Ctvrtek – Sedlo Príslib a Tuška

Veronika a Martin si chteli trochu odpocinout a tak se od nás na 2 dny otrhli. Ostatní statecne vyrazili zase do hor. Cíl : sedlo Príslib. Takže se zase vydrápat na horu, tam pobýt pár minut a zase sestoupat dolu. Zaclo pršet, konecne jsem se mohl pochubit novým poncem, který bylo hróózne drahý. Na nohy návleky, proste pyzdec. Ostatní se taky vyparádili, ješte že nebyla lovná sezóna. Cesta se promenila v reku. Okolo pár krav do vesnice Tuška. Tam mají pivo. Dlouho jsme se preli kam dneska složíme hlavy, demokraticky jsem byl prebit a tak se šlapalo dáááleko – až za vesnici. Potkal nás starý pán na kole a podrobne nám vyložil všechny války kterých se zucastnil.

08. Pátek – Mižhirja

Už jsem na Ukrajine týden, pocátecní obavy jsou ty tam, je tu dobre. Na hlavní silnici jsme si zastavili maršutku (neco jako taxi-dodávka), ta nás hodila do Mižhirje. V tomhle mestecku nic neni, jen povidný trh kde mají vedle prasecí hlavy tepláky adidas za zarucene super ceny. Jo a taky CD plný MP3 ukrajinských hitu – kdo to dokáže poslechnout na ex má u me láhev vodky. Další maršuták vycítil že nutne potrebujeme odvézd a tak nahdodil fatální cenu, ale to se pán prepocítal. Za chvíli nás vzal jinej za pul. V noci jsem se bál že prijde medved a sní Karla, protože chtel spát daleko od ostatních. Asi neprišel, každopádne tam ráno Karel zase byl.

09. Sobota – Jezero Sinevir a Svoboda

Sinevirský jezero není nic moc, nebo spíš zklamání. Asi se jedná o ultra-turistický cíl, autobusy plný lidí, nevkusný suvenýry a slecny s kilem lícidel na tvári. U brehu stál zánovní jeep a rodinka si vesele grilovala. Presto že všude byl zákaz vjezdu a rozdelávání ohne. Skupinka cechu nám poradila, at se zajdem podívat asi 2 kiláky po ceste, prej tam je nádherná starodávná vesnicka Svoboda. Meli pravdu. Byl jsem na konci sveta. Ve vsi koncila prašná cesta a elektrina, dál není nic. Zdejší se nás pokusili vzít na hul, chteli za prespání na šikmý zahrade 400 hriven, což je rádove špatná a zcela nesmyslná cástka. Nakonec jsme spali zadarmo pár metru dál.

10. Nedele – Kolocava

Maršutkou s šílenou muzikou jsme se presunuli do Kolocavy. A jaká náhoda – zrovna tu meli slavnosti Ivana Olbratcha. A že když jsme jako z tech cech, takže jako at si pripravíme nejaký kulturní výstup, za 10 minut zacínáme. Ješte že to nedopadlo. Po pár proslovech se na hrišti za školou uskutecnila besídka s taneckama a zpevem. Nekterí zpívali docela falešne, treba meli jenom trému. Za chvíli toho bylo moc, tož jsme ješte chvíli flákali po meste, zašli do krásný hospody a šli spát do školy. Legenda neklame, opravdu se zde mužete za pár kacek vyspat v nefalšovaný ukrajinský tríde. Klucí šli potom ješte na disko, jejich vyprávení o tom se znacne liší. Pyzdec.

11. Pondelí – Polonina Krásná

V hospode jsme si dohodli vyjíždku na Zilu – velikým vojenským aute co vyjede fakt všude. Po pár hodinách cekání vyšlo najevo, že se pan ridic vcera opil, dnes si nic nepamatuje a ješte má zlou ženu. Naštestí nám paní ucitelka sehnala jinýho. Ekologie šla stranou, tady nastupují pudy. Pán nás hodil na korbu, zajel do rícky a vyjel s náma až na horu nad mesto. Vzádu to dost házelo, ale bylo to opravdu SUPER. Nechápu jak to mužou uživit (prej to žere stašne moc nafty). Karel šel místo toho pešky, asi nás stopoval jako indián (ty koleje nešli prehlídnout).
Dál jsme museli po svých, po obligátní zastávce u trubek bylo jasný, že dnes budeme muset spát nekde na polonine, do nejbližší vesnice to bylo cca 10km. To bylo dost nepríjemný, protože jediná cesta vede po hrebeni a tam se spát nedá. Slezli jsme teda trochu pod vrchol a rozdelali tábor. Mela prijít dramatická noc.
Jak se pozdeji ukázalo, já a Lubor jsme pro varení použili špatnou vodu a i když jsme ji prevarili, zle nás v noci potrápila. Já byl cca 5x horem a 5x spodem. K tomu ješte dorazila super bourka, blesky lítali okolo jako na strelnici a já tam behal s holým zadkem. Cítim jsem se opravdu zle. Lubor byl na tom ješte hur.

12. Úterý – UstCorná

Ráno jsem si nedokázal predstavit, že bych dnes ušel s báglem 10km, ale nedalo se nic delat. Bylo to na krev. Ke všemu jsme na posledním kilometru ztratili cestu. Hospudka v UstCorné, teplá sprcha, splachovací záchod a TV – to byla zasloužená odmena.

13. Streda – E.T. domu

No a to je všechno, od tud jsme se vypravili domu.

Na Ukrajine bylo opravdu bájecne, pokud vám nevadí trochu skromejší podmínky a nemáte rádi na horách hodne lidí – pak vyražte práve sem. Navíc je tady docela levno, celý výlet bez dopravy me vyšel na cca 4tisKc. Pro príšte nedoporucuju pít vodu ze studánek (zvlášt na pastvinách) jinak to bude PIZDEC.